www.decastelo.cz

Markét,

ten mejdan včera byl vážně hodně silnej. Líbilo se mi to s tebou. Vážně jsi mne fakt vzrušovala a myslím, že mezi námi přeskočilo mnohem víc, než jen ta vášeň. Dlouho do noci jsem se na tebe musel dívat, ale mezi námi to vážně nebude fungovat. Víš, že svojí holku mám a ten včerejšek byl hlavně velkej úlet. Asi se ti to neodvážím povědfět do očí, tak až tohle budeš číst, zapomeň, že existuju. Vážně jsem si s tebou užil, ale svojí holku miluju. Nevolej mi, ani mne nesháněj, prostě je konec!

V

Pokud chcete celou povídku jako ebook pro iPad napište na mailrene(zavináč)de­castelo.cz. dostanete ji do druhého dne.

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Marek pochopil, že pokud chce dál pracovat v časopise, musí všechno ostatní stranou. Ráno vstal, jel do práce a na celý den se oddělil těmi velkými dveřmi od reálného světa, aby se ponořil do virtuálního snu plného žen (s nádhernými těly a mozkem primitivních tvorů, na kterou budou zabírat virtuální atributy moderní mužnosti) a mužů (s vypracovanou postavou, dokonalým oblekem, sportovním autem, neutuchají sexuální touhou a hlavně podrobným manuálem na ovládání ženského těla). Dlouhé hodiny psal články o tom,

že šedá je nová černá,

že není žena, která by odolala červenému sporťáku,

že pohrdat manželstvím je povinností moderního chlapa,

že setkání kamarádů jsou nejlepší v posilovně při aerobních cvičeních,

že ženy chtějí zlobivé chlapy

že hodný je stejné jako hloupý

že kdo chce dospět, musí jezdit po dálnici dvěstěkilometrovou rychlostí

že rozdávat přítelkyním kopačky je stejně zábavné, jako jiné balit

a pak večer vylezl na šeřící se Smíchov a vyrazil na cestu do postele. Po cestě se zastavil za bývalými spolužáky v baru a byl překvapený, že se baví o úplně jiných věcech. Tehdy měl Marek ještě šanci zastavit deformaci vidění světa, která ho začala dostávat. Jenže nějak nechtěl. Ten nablýskaný svět za lesklou obálkou byl přece jen hezčí, než realita jedno pivo žmoulajících vysokoškoláků. Nedávno přece seděl s Majitelem u něj v kanceláři, a plánovaly další číslo. Na pracovní stůl padaly drahé knihy, kde fotky jasně vítězily nad textem a řešili, jak nafotit novou Miss, aby nebylo vidět, že má fakt malý prsa. Do toho přijel pán a přivezl Majiteli novou na míru dělanou kytaru, která byla dražší kopií nástroje momentálně nejpopulárnějšího kytaristy světa. V lesku téhle kytary se najednou Markova kapela, se kterou se pokoušel hrát, zdála směšná. Marek pochopil, že pokud chce dál pracovat v nejúžasnějším časopise, musí všechno ostatní stranou. Stalo se s ním to samé, jako s každým, který přijal víru v luxusní časopisy. Pod dokonalým promyšleným vlivem a informačním bombardováním, které bylo na denním pořádku se lehce uvěřilo, že to, co se děje kolem, je to nejlepší, co vás v životě mohlo potkat. V lesklém časopise platí mnohem víc, než kdekoli jinde, že dobré PR je prostě hnací motor celé společnosti…

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Marek byl zvyklý vstávat brzo. Ono to na koleji ani jinak nejde. Okolo šesté totiž začne hemžení šprtů z Moravy, kteří se začnou hromadně přesouvat do sprch, ze sprch, na snídani do menzi a pak rychle na tramvaj, aby stihli první dobrovolné hodiny a udělali z nich maximum poznámek. Markův spolubydlící se sice teprve před hodinou vrátil z baru, ale stejně ho ten hukot probudí.

„Jediný štěstí je, že všichni okolo osmý vypadnou a já zase můžu spát,“ říká, když sleduje Marka, jak se chystá do práce. „A když jsme v tom vypadávání, tak by sis třeba mohl najít byt, když bereš takhle velký peníze. Abych si sem mohl třeba vzít nějakou holku.“ Marek si nepamatuje, že by Spolubydlící měl jakoukoli holku, natož, aby se mu podařilo ji vylákat na pokoj, ale nápad s bytem mu nepřijde blbej. Už o tom chvilku přemýšlí. Nic ale neodpoví, protože je mu jasné, že hladina alkoholu stejně Spolubydlícímu ještě pořád blokuje paměť.

Vyrazí do práce. Ví, že tam bude sám. Vždycky je tam po ránu skoro sám, jen pár lidí z účetního oddělení, ale ty se s redaktory baví jen na firemních večírcích, kdy se pod vlivem alkoholu snaží předstírat, že jsou mnohem víc, než jen kalkulačky s nohama. Zbytek firmy se začne objevovat těsně před desátou, aby mohly v půl jedenácté začít hrát vystresované a zaměstnané. V tu chvíli totiž před budovou zastaví červené auto Majitele. A než vyjde dvě patra ke kancelářím, je to ve všech místnostech jako v úle. Celý příspěvek →

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Stejně jako kouzelník by neměl odhalovat svoje triky, nesmí se milovník módních, lesklých a luxusních časopisů dostat do zákulisí, protože když víte, jak se kouzla dělají, už jim nikdy neuvěříte. Stokrát víc to platí o focení módy. Marek ze začátku dostával do ruky už jen diapozitivy z focení módních story a tak věřil tomu, co na nich viděl, stejně jako čtenáři. O to líp se mu psaly doprovodné texty, nadpisy a perexy. I jednoho z mála materiálů neměl pocit, že si úplně vymýšlí. A kdyby Majitel nechtěl, aby dohlédl na novou módní redaktorku při jejím prvním focení, asi by dál žil v tom, že existují lidé, kterým oblečení perfektně sedí, umí se skvěle obléknout, móda je baví a v obleku za třicet tisíc si sednout i do trávy břehu rybníka. Nejspíš by si koupil i další modrou košili s tím stejným nadšením, jako si vybíral tu první po velké výplatě. Jenže bohužel přišel, viděl a ztratil růžové brýle. Modelka dorazila nenalíčená a produkční si ji spletl s fanynkou herce, kterého se chystali fotit a dvakrát ji vyhodil z placu. Po dvou hodinách, kdy na ní pracoval kadeřník a makepistka, z ní byla celkem hezká holka. Oblečení se na herci špedlilo, vázalo, sponkovalo a klipsnovalo, tedy všechno možné, aby to z pohledu fotografa vypadalo přirozeně. Stál dlouhé minuty v nepřirozené pozici a pokoušel se vypadat přirozeně. Stylistka teprve tady tahala oblečení z tašek a zkoušela, co se k sobě hodí. Produkční předal filmy a pár si jich ulil do tašky na nějaký soukromý kšeft. A do toho všeho byl zmatek, zima a nervozita, protože herec prostě spěchal do divadla. Celý příspěvek →

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

„Proč tu ještě není ta politická satira?“ křičela na Marka grafička na chodbě, jak bylo jejím zvykem. „Protože na toho pána prostě nemáme žádnou páku,“ křičel na oplátku Marek na ní, protože chtěl, aby se Majitel konečně dozvěděl, že jeho oblíbený externista z velkého deníku D, píše svoje satiry do časopisu E na poslední chvíli, a to i přesto, že za každý má nehoráznou sumu. Jenže Majitel měl dobrý pocit, když do jeho časopisu píše komentátor s velkým K. Myslel si, že jeho politické satiry jsou k uchechtání dobré a politicky nekorektní. Jenže ani jedno nebyly, naopak na nich bylo vidět, že je šije horkou jehlou a tématicky zvolí vždy něco, co je po vyjítí čísla už zasmrádlé. „Marku,“ vyšel poprvé při hádce na chodbě z kanceláře a vstoupil do debaty. Tedy ji přerušil. Markovi došlo, že přestřelil, a teď ho čeká, vyhazov. Jenže místo toho dostal za úkol vymýšlet komentátorovi témata a hlídat, aby je dodával včas. Těžká práce, když Komentátor Marka v době, kdy ještě psal do deníku D, přehlížel v recepci tak intenzivně, že ho jednou málem srazil. Ale nezbývalo, než mu zavolat. Napodesáté zvedl telefon, nejspíš totiž v jednu dorazil do práce. „Aha, tak to jsem už posílal, faxem,“ zalhal naprosto perfektně Komentátor. „No tak to nedorazilo, tak to, prosím, pošlete ještě jednou, protože jinak to nahradíme jiným sloupkem, který sem na ukázku zaslal kolega od vás z redakce,“ zalhal taky naprosto perfektně Marek. Chvilku bylo ticho. Komentátorovi asi běžela v hlavě kalkulačka. Pak slíbil, že do půl hodiny to bude v redakci. A bylo. Ale taky bylo cítit, že to vzniklo za půl hodiny. Marek mu to chtěl dát přepsat, ale nedal. Raději to přepsal sám. Bál se totiž, že na něj zase bude grafička řvát na chodbě a Majitel začne pátrat… Celý příspěvek →