Svět za lesklou obálkou 2

By | 16. 1. 2011

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

2. První den v novém světě.

Pět dní, které zbývalo do nástupu do časopisu E bylo nekonečně dlouhých. Čím víc o tom mluvil, tím méně pravděpodobné se mu to zdálo. Spolubydlící na koleji mu radil, že musí prostě dělat, že všemu rozumí, protože jinak ho vylejou. Matka mu připomínala, aby dodělal školu, protože jinak nebude nic. Přítelkyně zjišťovala, jestli bude mít zadarmo i další časopisy z té firmy. Kluci z kapely chtěli vědět, jestli půjde udělat propagace. Jen profesor ve škole trval pořád na výzkumu k diplomové práci. Navíc Markovi začínala povinná praxe v pedagogické škole.
„Ahoj,“ pozdravil Majitel, když se objevil v domluvenou hodinu před jeho kanceláří a hned ho vzal na prohlídku. Když zatáčeli za třetí roh, nepamatoval si nikoho z lidí, kteří mu říkali jen křestní, ale dokonce ani jméno časopisu, kterým právě prošli. Skončili ve velké místnosti, kde kromě dlouhého stolu se spoustou židlí byl i fotoateliér. Právě se tu převlékala nějaká modelka. A vůbec neřešila, že kolem chodí cizí lidé, takže Markovi nabídla pohled, který už ten večer musel srovnávat se svojí přítelkyní a bylo jasné, že to je začátek konce.
Naštěstí Marek neměl čas řešit modelku, protože začala porada časopisu. Majitel řekl, že Marek dnes nastupuje a rozloučil se odcházející editorkou. Bylo vidět, že to nikdo v redakci nečekal a dokonce ani editorka, která si výpovědí vlastně jen říkala o zvýšení platu. Tak bylo ticho a pak se editorka zvedla a odešla z porady.
„Musíme doufat, že to stihneš Markovi předat, protože jinak by se ti mohla zatoulat výplata,“ zavolal za ní Majitel a tím se o ní přestal zajímat. Markovi to bylo hodně nepřijemné, protože mu bylo jasné, že ho nikdo z nich nebude mít rád (navíc ho ještě nenapadlo, že rozbroje mezi lidmi jsou hlavním hnacím motorem tohoto vydavatelství).

Zbytek porady byl jako z jiného světa. Používaly se pojmy, které neznal (cover, fashion, editorial), mluvilo se o věcech, o kterých toho moc nevěděl (špionážní satelity, luxusní auta a profesionální společnice) a řešili se věci, o kterých by ho nikdy předtím nenapadlo přemýšlet (velikost puntíku na kravatě v kombinaci se šedivou košilí). Přidal sice pár svých témat, ale jinak měl blok plný poznámek a úkolů, se kterými si vůbec nevěděl rady. To bylo poprvé, co ho přepadl strašný pocit, co bude, až zjistí Majitel, že vůbec nic z toho neumí a nemá v tomhle vydavatelství do dělat.
Když se vrátili do kanceláře, seděla editorka za svým stolem, měla zabalené věci do dvou krabic a silnou vrstvou make-upu zakrývala ubrečené oči. Všichni se na ní smutně dívaly, když Markovi ukazovala, co se všechno v počítači je. Dělal si další poznámky, ale vzhledem k tomu, že doteď pracoval jen na standartních pc byl mu ten operační systém s jablíčkem naprosto cizí.
Okolo poledne bylo najednou prázdno, protože všichni šli s editorkou na poslední oběd. Marek se posadil ke stolu a koukal z okna do továrního dvora a uvažoval, jak dlouho se mu tu podaří kamuflovat, že nic z toho, co po něm chtějí, prostě neumí. Z nudy začal listovat staršími čísly a hledal něco, co by mu bylo blízké, něco, čeho by se mohl chytit. Možná nějaké kariérní materiály, kdyby si vybavil nějaké poučky z přednášek psychologie práce, asi by to mělo větší hodnotu než ty dosavadní obecné bláboly. Udělá si pár poznámek do bloku, první, které mu jsou naprosto jasné. Pak něco o tetování, vzhledem k tomu, že se sám nedávno nechal označit, ví, o čem je řeč. A spolubydlící, kterému tetování vyhnisalo… To by mohl být článek. Než se stihnou všichni z redakce najíst, má pár témat, která by mohl udělat. Zajde s nimi za Majitelem. Říkal, že má přijít, kdy chce. Souhlasí a chce je zanést do plánu. Tak možná trochu ví, o čem je řeč, napadne Marka, když se zase posadí k počítači. Snaží se najít něco, na čem by se dalo psát.
Editorka se vrátila z oběda pro krabice svých věcí. Marek jí nabídne, že by jí pomohl, ale nechce a tak si to rve z kanceláře sama. Tohle mu asi ostatní v redakci jen tak neodpustí, i když za to ve skutečnosti vůbec nemůže.
„Jsem Petr,“ představí se jak první kluk, který je asi momentální osobnostním vůdcem koletkivu. Narozdíl od ostatní nedává najevo pohrdání ani ve chvíli, kdy Marek přizná, že nestudoval žurnalistiku. Jen před Marka nahrne hromadu věcí, které nejspíš nikdo z nich nechce dělat a tak se rozhodli, že se jich zbaví.
Blíží se čtvrtá hodina. Marek má nejvyšší čas vyrazit, pokud chce stihnout na fakultě poměrně zásadní přednášku. Jenže všichni teď začali pracovat. Dokonce i grafička odložila na chvilku telefon a místo povídání s maminkou začala připravovat stránky.
Tak to by bylo trapný odejít v tuhle chvíli středem místnosti jako první. Marek se rozhodne, že na přednášku poběží a pak ji stihne, i když odejde za půl hodiny. Tak ještě napíše pár odstavců. Ale za půl hodny je to pořád stejné, všichni sedí. Jestli celé dopoledne se různě poflakovali, dali dlouhý oběd, tak teď před pátou je tu vysoké pracovní tempo. Je jasné, že dneska přednáška prostě nebude. Aspoň dopíše článek. Okolo páté projde okolo dveří Majitel s tenisovou taškou. Má trénink. O pár minut později už je celá redakce prázdná. Marek tam sedí sám. Pochopil jedno z důležitých pravidel. Je naštvaný, že nestihne přednášku, ale teď už nikam nespěchá. Tady v kanceláři je totiž mnohem líp, než na koleji. Tam by článek určitě nedopsal. Když za dvě hodiny chce odejít, srazí se s Majitelem ve dveřích. Ještě z něj teče pot.
„Jak sis zahrál?“ zeptá se Marek ze slušnosti a skončí to debatou o tenisových raketách. Markovi dojde, že ten povedený článek v novinách D, z něj udělal v očích majitele odborníka na tenis a sport obecně. Nemá odvahu přiznat, že tenis hrál naposledy na základce ještě jen na asfaltovém kurtu za rodnou vesnicí.
Je to první a rozhodně ne poslední den, kdy z práce odchází až za tmy.

Be Sociable, Share!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *