Svět za lesklou obálkou 14.

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Stejně jako kouzelník by neměl odhalovat svoje triky, nesmí se milovník módních, lesklých a luxusních časopisů dostat do zákulisí, protože když víte, jak se kouzla dělají, už jim nikdy neuvěříte. Stokrát víc to platí o focení módy. Marek ze začátku dostával do ruky už jen diapozitivy z focení módních story a tak věřil tomu, co na nich viděl, stejně jako čtenáři. O to líp se mu psaly doprovodné texty, nadpisy a perexy. I jednoho z mála materiálů neměl pocit, že si úplně vymýšlí. A kdyby Majitel nechtěl, aby dohlédl na novou módní redaktorku při jejím prvním focení, asi by dál žil v tom, že existují lidé, kterým oblečení perfektně sedí, umí se skvěle obléknout, móda je baví a v obleku za třicet tisíc si sednout i do trávy břehu rybníka. Nejspíš by si koupil i další modrou košili s tím stejným nadšením, jako si vybíral tu první po velké výplatě. Jenže bohužel přišel, viděl a ztratil růžové brýle. Modelka dorazila nenalíčená a produkční si ji spletl s fanynkou herce, kterého se chystali fotit a dvakrát ji vyhodil z placu. Po dvou hodinách, kdy na ní pracoval kadeřník a makepistka, z ní byla celkem hezká holka. Oblečení se na herci špedlilo, vázalo, sponkovalo a klipsnovalo, tedy všechno možné, aby to z pohledu fotografa vypadalo přirozeně. Stál dlouhé minuty v nepřirozené pozici a pokoušel se vypadat přirozeně. Stylistka teprve tady tahala oblečení z tašek a zkoušela, co se k sobě hodí. Produkční předal filmy a pár si jich ulil do tašky na nějaký soukromý kšeft. A do toho všeho byl zmatek, zima a nervozita, protože herec prostě spěchal do divadla. Marek přemýšlel, jestli to nebude průser, protože nic z toho neodpovídalo plánovanému focení, které měli kopírovat podle zahraničního vzoru. Tak si sedl bokem a přemýšlel, jestli se má do redakce ještě vracet, protože tohle skončí jako velký průser. Dokonce ho napadlo, že to na něj ušili, protože se ho chtějí zbavit. Módní ředitelka totiž kamarádí s Editorkou a tak Marka nemusí, protože ho obvinila, že ji vyštval. Dvakrát se pokusil něco říct, ale americký fotograf dělal, že nerozumí anglicky a dál si fotil podle sebe. Tak Marek vzal taxíka a jel dělat něco užitečného. „Tak jak to vypadá,“ zeptal se Majitel, když ho zahlédl na chodbě. „No, je to trochu zmatek, aly myslím, že to dopadne dobře,“ odpověděl nejasně a doufal, že nebude žádná doplňující otázka. Nebyla. Ta první byla čistě formální, aby se nemíjeli na chodbě v úplné tichosti. Marek si všiml, že to je tak trochu firemní rituál, vypouštět na sebe po chodbách zdvořilostní otázky a odpovídat zdvořilostnějšími frázemi, aby se ještě víc ventiloval ten kamarádský duch, který by měl vládnout celým vydavatelstvím. Vzhledem k tomu, že většina lidí se nemusela, což je korektejší vyjádření nenávisti, která mezi nimi panovala, působily jejich křečovité úsměvy dost strojeně. Jediný, kdo občas vypustil, co ostatní tajili, byla Ledová, jenže ta si to mohla dovolit, protože její postavení byla neotřesitelné hned ze dvou důvodů. Nikdy si nenechala v týmu nikoho, kdo by si mohl myslet, že ji překoná a držela v rukou klíčové klienty a tedy i základní balík peněz. S Ledovou se i Marek naučil vypouštět zdvořilostní fráze, i když u ostatních se tomu bránil a raději zašel rychle na záchod nebo do kuchyňky. Jednou tam vešel rychleji, než čekal a nachytal asistentku redakce v nenechavých rukou Honzy. „Hmmm, zdá se, že dneska bude docela teplo,“ zakoktal a vycouval. Asistentka se mu pokoušela vysvětlit, že ji Honza takhle prostě obtěžuje a ona si s ním neví rady. Ale Marek tušil, že to jsou zase jen fráze a tak se usmívala kýval, jakože souhlasí. Aspoň s tím dřív přestala…