Svět za lesklou obálkou 11.

By | 1. 2. 2011

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Jednou za týden vždycky v úterý pořádal Majitel velkou poradu. Velká nebyla pro velkou účast zaměstnaců, ale protože se na ní krotily vášně mezi inzercí, marketingem a redakcemi. I když se všechny šéfredaktorky, ředitelka inzerce Ledová a marketingové manažerky se před schůzí předháněly, která přinese víc oříšků, aby nabídla kamarádkám, po prvních minutách se většinou začaly dohadovat. Ledová se snažila tvrdit, že inzerce je na prvním místě a redakce ji prostě musí ustoupit, šéfredaktorky se bránily, že nechtějí redakční prostor zaplnit inzertními tipy. Majitel se chvilku bavil jejich dohadováním a pak většinou dal za pravdu redakci, protože jak říkal, když čtenář nebude časopisu věřit, tak ho prostě přestane kupovat a to už inzerce nezachrání.
Marek měl štěstí, že se na Velkou poradu poprvé podíval už pár týdnů po svém nástupu, protože se k němu začali v redakci ostatní chovat o trochu líp. Asistentka mu dokonce občas začala pochlebovat, i když to nedělala dobře, bylo to milé.
„A co se probíralo,“ zeptal se Kulturní, když se to úterý odpoledne vrátil z projekce. Marek jen zakroutil podivně hlavou, protože vlastně pořádně nevěděl. Ledová řekla, že inzerce jde skvěle a že všechny tituly přeplní. Marketingová Zrzka řekla, že dárků za předplatné je dost a šéfredaktorky chvilku povídaly o tom, že tohle vydání bude to nejlepší. Finanční ředitel znovu zopakoval, ať se v redakcích oznámí, že telefony jsou jen na služební hovory a tak by bylo dobré je nepoužívat soukromě. Speciálně vzkázal Grafičce, aby netelefonovala pořád s maminkou, tak Marek slíbil, že jí to vyřídí.
Kulturní stál a čekal, co mu Marek řekne a tak mu pověděl o telefonování.
Kulturní se rozčílil, hodil baťůžkem do kouta a začal nadávat, že už si tady nemůže ani zavolat, když se po něm chce, aby psal jako otrok a chodil na všechny ty debilotiny do kina a sháněl přiblblý výběry. Petr se zasmál, protože Kulturní takhle nadával aspoň třikrát do týdne.
„Marku, máš jet se mnou do jedné firmy, potřebujeme vyzvednout do všech redakcí věže, aby bylo na čem pustit hudbu,“ objevil se ve dveřích František z marketingu.
Znělo to sice divně, ale byl to způsob, jak na chvilku vypadnout z redakce. Za posledních pár týdnů byl stejně Marek jen tam anebo na koleji, kde se snažil trochu dohánět školu.
„Vzal jsem si velký auto, abychom se mohli projet,“ smál se František a rovnal si zrcátka.
„Podobný auto měla Alena, když jsem s ní chodil,“ řekne a když Marek nezareaguje, jak očekával, pokračuje: „Víš, že jsem chodil s Alenou, tou zpěvačkou, víš to?“
„No jasně, že vím, minule si mi to říkal,“ pokývá Marek a připoutá se. Od bouračky na střední škole, kdy je vezl spolužák autem svého táty a málem skončili mrtví v poli, se trochu bojí jako spolujezdec.
„No a teď chodím s jednou, která chodila s Karlem Gottem, víš, která,“ zeptá se znovu.
„S tou? A není na tebe trochu stará a ani není moc hezká,“ snaží se říct slušně, že to není žádná krasavice.
„No jo, ale chodila s Gottem, víš. Ona mě může zase o trochu vytáhnout a to se počítá. Až budu chtít hezkou holku, tek třeba pozvu tu novou Miss a půjde ráda, protože se prostě chce dostat do časopisu E. Tak to chodí,“ mluví František a současně se snaží řídit, ale jede jako prase. Marek se drží a slibuje si, že s Františkem už nikam nejede, protože neumí řídit a jeho řeči se nedají poslouchat. Je jasné, že tohle je začátek pěkného přátelství…

Be Sociable, Share!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *