Svět za lesklou obálkou 1

By | 16. 1. 2011

Všechny osoby, události a reálie jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Pohled na bývalou tovární budovu na starém Smíchově nevyvolává pocit, že by se tu měla ukrývat redakce nejluxusnějšího časopisu, který si můžete na stánku koupit. Špinavé okolí malinko zvedne kvalitu děsných bot, které si Marek na polopracovní pohovor musel vzít. Zatne zuby a otevře obouchané dveře do socialistické vrátnice, která se za těch osm let od revoluce nezměnila. Jen nejspíš zmizely píchačky a pan vrátný odložil pásku se značkou lidové milice.

Marek je student, který pochopil, že psychologie ho v téhle zemi prostě neuživí a tak začal přemýšlet, co by ho mohlo uživit a vzhledem k tomu, že ho vždycky bavilo a snad mu i trochu šlo psaní, zkusil obeslat pár časopisů svými povídkami. Už si nedělal velké iluze, potom, co ho v největším týdeníku R arogantní editor ponižoval, a v celostátním deníku D ho jako první práci poslali za vyplétači tenisových raket, že se mu povede najít něco normálního. Možná jen ze cviku zkusil zavolat do luxusního pánského magazínu E a celkem ochotný a milý (po editorovi z týdeníku R byl milý každý) redaktor ho požádal o odfaxování krátké životopisu. A shodou náhod se ten životopis dostal majiteli E na stůl ve stejný moment jako článek o tenisových vyplétačích v deníku D a výpověď editorky. O pár minut později začal Marek řešit, co by si mohl vzít na schůzku na sebe.

„Musíte po schodech do druhého patra a pak doprava před veliké kovové dveře a tam je zvonek,“ navede ho vrátný s naprosto chladným výrazem ve tváři. Asi je naštvaným že v pět večer ještě někdo leze do budovy. To by se mu určitě za minulého režimu nestalo, napadne Marka, když se koukne na stěny vrátnice ozdobené čestnými plaketami.
Poděkuje a stoupá nahoru. Chtěl by vyběhnout, ale v tom zkouškovém obleku se nedá moc chodit. Lituje, že nešel v džínách, aspoň by si nepřipadal jako úplný šašek. Přemýšlí, že by ještě utekl. Přemýšlí, že kdyby šel dělat forezní psychologii, nemusel by na tom být tak zle. Možná by se i otočil, ale najednou se před ním otevřou velké dveře. Objeví se v nich drobná blondýna s okázalým líčením a těsném oblečení.
„Vy jste tu na ten pohovor,tak pojďte,“ nečeká na odpověď a vede Marka dovnitř. On by chtěl namítnout, že na pohovor jít nechtěl. Měl se jen jít domluvit o psaní povídek. Ale nikdo se ho na nic neptá. Jakmile zapadne za kovové dveře, objeví se jako v jiném světě. Socialistický tovární realismus je pryč a nahradí ho luxusní kapitalismus se vším, co k tomu patří. Bodové světlo, koberce, velké fotky na stěnách a krásné dřevěné dveře.
„Tak vás vítám,“ vyjde poměrně mladý kluk z luxusní kanceláře a podává Markovi ruku. Nabídne kafe a místo před velikým skleněným pracovním stolem. Je majitel, ředitel a šéfredaktor v jednom. Úspěšný, charismatický a usměvavý. V rohu kanceláře mu stojí elektrická kytara, což Markovi trochu pomůže se sebejistotou. V nejhorším si chvilku promluví o hudbě a pozve ho na nejbližší koncert svojí kapely. Ale ke kapele se nedostanou, mluví o časopisu, který si Marek poprvé koupil, když se dozvěděl, že sem má jít. A tak Majiteli řekl všechny důvody, proč by si ho už nekoupil znovu. Asi to zabralo, protože se začnou bavit o změnách, které by si časopis E zasloužil. Venku už se začalo šeřit, když se Majitel zeptal, kolik by chtěl Marek peněz, kdyby měl nastoupit. Marek chvilku přemýšlel, o nic mu nešlo, protože ještě mohl v klidu rok studovat a pak se vydat na akademickou dráhu a tak vytáhl částku, kterou by dostal po skončení školy v pedagogicko-psychologické poradně. Majitel se usmál a řekl, že to by bylo nespravedlivé, kdyby měl tak málo a zvedl ji o polovinu.
Nedávej najevo žádnou velkou radost, vzpomene si Marek na radu svého spolubydlícího z koleje, který sice nikdy nikde nepracoval, ale zato uměl už pár let šikovně dojit vlastní rodiče při přecházení z jedné školy na druhou. Tak Marek utlumil touhu vyskočit a obejmout Majitele, protože o takových penězích se mu ani nezdálo. Domluvili se, že dorazí začátkem příštího týdne, aby se zaučil a od prvního nástup.
„U nás je zvykem, že si všichni tykáme, tak já jsem Majitel,“ podá Markovi ruku, když ho vyprovází před dveře. Marek by ji chtěl stisknout pevně, ale nějak se mu to nepodaří.
„Jo a vezmi si příště na sebe něco normálního,“ dodá ještě Majitel, než se za ním zavřou dveře luxusního světa. To už ale Markovi nemůže pokazit radost z velkého vítězství. Sice vůbec netuší, co bude dělat, ale má práci a za spoustu peněz. Tady v kulisách reálného socialismu si poskočí radostí. Dokonce se usměje i na vrátného, který má ještě přísnější výraz, nže předtím.

Be Sociable, Share!

Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *