Pro lásku B. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bál.

By | 22. 4. 2009

Oni tu první vraždu ututlali. Nikomu o ní neřekli, žádná televize se o ní nedozvěděla. Ani jedny noviny se nezmínily o ženě, která umřela ve strašných mukách. Čekal jsem na jejich zprávu celý týden, ale nic se neobjevilo. Přitom mrtvou našli hned druhý den. Byl jsem se tam podívat a policajtů tam běhalo jako much. Drželi lidi tak daleko, že nikdo nemohl zahlédnout, co se tam děje. Jen jsem viděl, jak ji zabalenou vynášejí do auta. Zvláštní je, že se mi zdála mnohem větší, když jsem ji poutal k posteli. Kdyby věděla, že její smrt byla skoro zbytečná, protože ji poldové ututlali, asi by ji to mrzelo. Ani ji nenaložili do pohřebáku, aby to nebylo nápadný.
Když dolistuju sobotní vydání na konec, hodím noviny vztekle do koše. Nedávají mi jinou šanci, než zaútočit mnohem dřív, než jsem původně plánoval. Je to sice odbočka v mém dokonalém plánu, ale co bych byl za génia, kdybych nebyl připravený i na tuhle variantu. Naplánoval jsem si menší rezervní akce, které moje velkolepé dílo ideově nenaruší a přitom k němu přitáhnou pozornost. Nebudu přece plýtvat efektními a náročnými kousky, když je čeká smutný osud, zmizí bez efektu jako ta první vražda. Kolik lidí musí zemřít, aby to přestali utajovat. Vím, že je strašně jednoduché zavolat do televize a pozvat je k mrvole dřív, než ji objeví policie, ale to nemám zakomponované do svého plánu, není to v profilu osobnosti vraha. Zatím. Mohl bych se třeba dopustit nějaké školácké chyby, která by jim pomohla ve vyšetřování. Dokážu si představit, jak mě vedou v železech a všichni ti nabubřelí policejní šéfové se plácají po zádech. Určitě by si pak celá země říkala, jak jejich ochránci pořádku skvěle pracují. Nebudu nikoho přivádět k mrtvolám, raději počkám, až se k nim novináři dostanou sami. Ale do té doby budou umírat další a další oběti.
Je načase najít tu následující. Jezdím ukradeným autem okolo parku a hledám. Několikrát jsem projel i okolo hlídky dopravní policie, ale oni zrovna mají svačinku. Vím, že moje volba musí být naprosto náhodná, ale to je nereálné. Dělám selekci, protože už jsem viděl několik žen, které by jako oběť byly naprosto perfektní, ale nechal jsem je jít. Nevím, proč je vynechávám, asi se bojím mladých dívek, že mě při práci vzrušovaly a já bych zklamal. Nejsem robot, aby mi byl sex úplně cizí. Kdyby moje Maruška tušila, co mě napadá, asi se mnou nepromluví. Nebo se mi nelíbí starší ženy, protože mi připomínají moji matku nebo tetu. Je to šílené, musím se oprostit od všech osobních dojmů, musím být jen chladně profesionální. Tohle všechno je mi jasné, ale v praxi je to trochu složitější.
Na druhé straně parku se objeví naprosto perfektní žena. Asi nějaká úřednice, vrací se z práce, nese igelitku s nákupem a spěchá. Snad ji bude její rodina postrádat a zbouří policii brzy. Zastavím autem na rohu ulice. Počkám, až okolo mě projde.
„Pani, prosím vás, nevíte, jak se dostanu k nádraží?“ zavolám na ní z okýnka.
Udělá tři kroky zpět a snaží se mi vysvětlit cestu. Ještě že to opravdu nehledám, protože podle jejího návodu bych nádraží nikdy nenašel.
„Nemáte náhodou stejnou cestu? Že bych vás hodil domu a vy mi to ukázala.“ Usměju se na ni. Vždycky jsem u žen vzbuzoval důvěru a teď se to hodí. Podívá se na uklizené auto, skvělý oblek, kravatu. Je jasné, že nevypadám jako nějaký vrahoun a nebo úchylák.
Nastoupí, položí si kabelku i igelitku na klín a mávne rukou dopředu, aby mi ukázala směr, kterým mám vyrazit. Povídáme si o práci a když se otočí na druhou stranu, píchnu jí prudce do stehna injekci. Vykřikne, snaží se otevřít dveře auta, ale jsou zamčené. Lomcuje klikou, pak se pokouší chvilku bojovat se mnou, ale uspávací lék je silnější. Když vyjíždíme autem z města, už jí spadne hlava na ramena. Je mi docela sympatická, škoda, že musí kvůli policii zemřít.
Zajedu rychle do dvora bývalého státního statku. Je to barabizna na rozpadnutí, a tak tu už pěkných pár let nikdo nebydlí a chodí jsem jen studentíci na rande. Vjedu připravenou cestou až do bývalé konírny, jediné stavby, která nemá rozpadlou střechu. Původně jsem chtěl počkat, až se probere a pak teprve začít s dílem, ale je mi nějak sympatická, tak se rozhodnu ušetřit ji toho nejhoršího trápení. Obejdu celý statek, jestli se tu náhodou někdo neukrývá. Nechci mít nečekaného svědka své práce. Jsem tu sám, venku se stmívá a začalo silně pršet. Teď už sem nikdo nedorazí. Vrátím se do konírny. Pořád spí. Vezmu si chirurgické rukavice, celý se obleču do svého gumového obleku a na nohy si zase vezmu boty o pět čísel větší.
Přitáhnu staré necky a z auta vyložím pytel cementu. Ženu rychle svléknu do naha, její šaty srovnám do komínků. Je to s ní těžší, protože dávka uspávacího prostředku byla opravdu silná. Vytáhnu ji na kladce za nohy až ke stropu. Je už stará, tak její tělo nevypadá hezky, kdyby to byla nějaká mladá holka, byl by to asi jiný pohled.
Sám se leknu svých myšlenek. Nakonec se mi to snad začne líbit. Musím každou minutu jasně vědět, že to je jen práce. Dám pod ni necky a jediným tahem nože jí podříznu hrdlo. Držím proud krve tak, aby ani kapka nešla mimo necky. Vykrvácí poměrně rychle. Je toho sotva po dně, myslel jsem, že člověk v sobě má mnohem víc krve. Ale není čas na úvahy, čeká mě toho ještě hodně. Nasypu do krve cement, míchám směs lopatou, aby byla hustá. Zatvrdne to vůbec? Nikde jsem se nedočetl, jestli se dá dělat beton z krve. Konečně to má správnou hustotu. Uhladím hladinu betonu a zasadím do něj dvacet rudých růží a jednu bílou. Až to zítra najdou, bude to vypadat jako absurdní zahrádka. Vrátím káď pod její mrtvé tělo a ruce upravím tak, že vypadají, jako když si chce jednu rudou a bílou utrhnout. Ještě jí otevřu oči a rty upravím do úsměvu. Zapálím svíčku, kterou jsem ukradl mladým lidem, když se vraceli od křtu v kostele. Určitě na ní ještě najdou jejich otisky. Tedy pokud nestihne shořet celá. Třeba je nakonec obviní ze satanismu. Už se těším, až v novinách zase budou psát o satanistické sektě, která dělá své krvavé rituály. Najednou mám šílenou chut napsat její krví něco na stěnu, ale musím to ovládnout, protože tahle akce není v plánu a neodpovídalo by to psychologickému profilu vraha, na kterém jsem dělal několik týdnů. Při podobných úkolech nesmíš udělat něco, co sis dokonale nepromyslel, protože to by mohlo znamenat osudovou chybu.
Na dvoře nadělám v bahně spoustu stop svýma obrovskýma botama. Sehnal jsem jich v jednom zrušeném skladu celou hromadu, nevím, kde se tam vzaly britské vojenské boty, ale hodí se mi. Mohu všechny použité klidně odhazovat a příště si vzít nové. Nejenže s tím skvěle matu stopy, ale ještě nemusím čistit skvrny od krve. Jedinou nevýhodou je fakt, že kvůli pachovým stopám musím nosit igelitové ponožky, což brzy odskáču nějakou plísní. Vycouvám autem na silnici a stopy po kolech uhrabu hráběma. Úplně unavený z té práce jedu domů. Stejně jsem se dost zpozdil, moje Marie bude smutná. A hladová.
Přijela nás navštívit její matka. Její auto stojí na mém parkovacím místě před domem. Nenávidí mě, protože si je jistá, že za to, co se
stalo Marii, mohu já. Vlastně mám pocit, že mi to dávají za vinu všichni. Jdu po schodech nahoru a nemohu najít odvahu otevřít dveře. Zase mi bude něco vyčítat, úplně mě mrazí v zádech. Vím, že se na mě bude zase tak zle dívat a až Marie půjde na záchod, zasyčí nenávistně nějakou nadávku. Musí se před Marií držet, protože ví, že se milujeme. Dám klíč do zámku co nejtišeji to jde. Snažím se i tiše odemknout, ale vím, že to je marné. Už stojí připravená za dveřmi obýváku, aby mi znepříjemnila večer hned od začátku, buď mě vycítí, anebo to vyčte Marušce z očí. Marie, láska moje, má teď tak dobré uši, že mě slyší, už když jdu po schodech. Ale stejně našlapuji na špičkách a potichounku pokládám tašku s nákupem na zem. Pověsím čepici na věšák a boty položím do botníku. Najednou se otevřou dveře do obýváku a Mariina matka na mě vrhne nenávistný pohled.
„Dobrý večer, nějak se mi dnes ta práce protáhla.“ Snažím se obrnit, ale ona jen zahučí a dá si ruce v bok. Všiml jsem si, že v téhle pozici nadává svému současnému příteli. I on se jí takhle bojí. Zahlédnu Marii, jak sedí u stolu a drží křečovitě sklenici vody. Asi ji tu taky nevidí ráda, ale neumí jí to povědět.
„V obchodě byla fronta.“ Řeknu další omluvu a pokusím se okolo ní proklouznout do kuchyně, abych Marii uvařil večeři.
„Nevadí ti, že tu ta holka je celé dny sama?“ Zahřímá směrem ke mně.
„Vadí, ale musím vydělávat peníze.“ Pokouším se o slabou obranu. Ona mi ji hned rozdrdí přívalem výčitek. Zarazí ji až Marie, která pustí skleničku s vodou na zem. Ozve se tříštění skla a sklenička se rozpadne na tisíc kousků.
„Vidíš, co děláš!“ houkne na mě její matka a běží k Marii. Chce ji vzít do náručí, ale ona se jí vycukne. Sedne si před televizi a zapne ji. Všechny případné hádky přeruší moderátor večerních zpráv.
Já se vrátím do kuchyně. Tchyně tam ještě chvilku stojí a pak si sedne vedle Marie. Koukají spolu na zprávy. Pokouší se Marušku hladit a bere ji za ruku, ale moje láska se jí uhýbá. Proč už jí jednou neřekneme ať táhne. Dám vařit vodu na těstoviny a v pánvičce zadělám na omáčku. Asi tu s námi bude na večeři, tak dělám všeho víc. Přemýšlím, jak se jí zbavit rychle a přitom slušně. Mohl bych jí to jídlo otrávit, nic jiného mě nenapadá. Jsem moc velký srab, abych jí to dokázal říct narovinu. No, možná to není srabáctví, třeba jen nechci ubližovat Marii. Donesu jídlo na stůl. Připravím tři talíře. Tchyně mě za zády Marie sleduje. Šklebí se na mě a dělá posměšné obličeje. Zdá se mi, že zase slyším její myšlenky.
„Však já svoji holčičku dostanu zpět domů. Pro takovou nulu, jako jsi ty, jsem ji nevychovala.“
„Tak už dost,“ zakřičím. Marie se na mě nechápavě otočí. Její matka se pousměje.
„Pojďte večeřet.“ Snažím se dělat jako že nic.
„Já ti říkala, že je to blázen.“ Zašeptá tchyně, když si myslí, že ji neslyším. Ale Marie jí nic neodpoví, ignoruje ji, krávu, tak se zvedne, vezme kabát a bez rozloučení odejde.
Pohladím svoji lásku po vlasech a postavím před ní talíř s těstovinami.

Be Sociable, Share!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *