Pro lásku A. Dívám se jí do očí a vidím v nich strach.

By | 22. 4. 2009

Nemůžu se jí divit, že se bojí, už jí určitě došlo, že musí zemřít. Nemusel bych se s ní asi bavit, ale chci jí vysvětlit, proč umře. Leží tu tak sama na posteli přivázaná za ruce s roubíkem v puse. Už se ani necuká, asi se smířila s osudem.
„Nemám proti vám vůbec nic osobního. Vybral jsem si vás náhodně na ulici,“ začnu s ní mluvit.
Jsou to první slova, která z mých úst zaslechla, protože doteď jsem mlčel. V očích jí zasvitne světýlko naděje, všimnu si ho, a tak jí ho hned raději zhasnu. Nechci, aby se zbytečně trápila nějakou hloupou nadějí, že dnešní den může přežít. Vytáhnu ostrý řeznický nůž, kterým se podřezávají prasata, aby vykrvácela. Položím ho před ni na postel. Začne se zase cukat.
„Musel jsem si vás zvolit úplně náhodně, protože náhodný výběr zamotá policii hlavu. Takže vás vůbec neznám a kdybych se nedostal do téhle posrané situace, možná bych vás normálně zdravil. Teď vás ovšem musím zabít. Chci, abyste pochopila, že vaše smrt není zbytečná. Jste součástí velkolepého plánu, který konečně probudí naši policii z letargie, do které se dostala.“
Zkontroluji si, jestli jsem náhodou neprotrhl chirurgické rukavice, vezmu do ruky nůž. Žena na posteli se vyděsí a přitáhne nohy k sobě, nejde jí to, protože jsem ji spoutal opravdu dobře. Ta léta v pionýrských a skautských oddílech se konečně uplatňují.
„Raději zavřete oči, paní, ať se na to nemusíte dívat, bude to hodně krvácet,“ poradím jí a pak zaříznu nůž do jejích slabin. Tepnu přetnu napoprvé. Když vystříknou první kapky rudé krve, cítím se jako vítěz. Na to, že jsem to zatím trénoval jen na atrapách, jsem se trefil naprosto exkluzivně. Podívám se na ni, asi doufám, že mě taky pochválí za čistý řez. Pokouší se zakřičet, ale roubík jí to nedovolí.
Její krev barví bílé povlečení. Skvrna se zvětšuje, musím ustoupit, abych nebyl špinavý. Všechno mi parádně vychází. První vražda musí být hodně krvavá, protože to přitáhne média. Potřebuji, aby se toho chytla televize, protože pak bude policajty sledovat celý národ.
Uklidím po sobě všechny stopy, chci, aby místnost byla naprosto čistá. Proto jsem si sebou vzal dezifekci a spoustu hadrů. Uklízím a ona mě sleduje. Z očí jí pomalu mizí život, zvláštní, nikdy jsem netušil, že smrt má člověk napsanou v očích. Už sebou ani nehází, myslím, že konečně pochopila, že její smrt není zbytečná. Prach pod postelí vytřu právě ve chvíli, kdy tam prosáknou madrací první kapky krve. Povlečení z umělých vláken byl skvělý nápad. Málo saje, a tak se krev rozlévá do obrovské louže. Jsem hotov a ona mrtvá. Její tělo je najednou úplně bledé, voskové, jak přišla o všechnu krev. Vyndám jí roubík a do pusy strčím mrkev, speciální odrůda, jediný obchod ve městě ji má, ale já ji ukradl už z auta, co ji přivezlo. Nať kouká z pusy ven. Zvláštní je, že ta žena vypadá jako králík. Škoda, že se nedozvím, co z toho zjistí policejní psycholog, jaký vzkaz jim vlastně nechávám. Uvolním ruce a dám jí je za hlavu, vypadá jako by odpočívala. Musím dávat velký pozor, abych se neušpinil od krve, protože je jí všude spousta. Podívám se na své dílko. Jsem spokojený, policajtům jsem nechal mrtvou v kaluži krve, s mrkví, která se dá koupit na jediném místě a v poloze úplně stejné jako v reklamě na dámský parfém. Jedinou další stopou, kterou těm troubům tady zanechám, je otisk britské vojenské boty o pět čísel větších než mám já. Ty boty ještě po cestě domů pohodím někde na ulici, aby si je vzal nějaký bezdomovec.
Můžu jít domů, pro dnešek jsem svou práci odvedl naprosto skvěle.
Marie sedí doma a čeká, až se vrátím. Byt zevnitř pečlivě zamkla. Má hlad, protože jí přes den došel chleba. Dnes je to přesně půl roku, co naposledy vyšla ven. Kolikrát jsem se ji už pokoušel přemluvit, ať jde alespoň se mnou, že se jí nic nemůže stát, ale bojí se. Udělal bych cokoliv, kdybych mohl vrátit čas a zařídit, aby se jí to nestalo. Pohladím ji po tváři, lehce sebou cukne. Nemůžu se divit, že je jí to nepříjemné, když ji někde v parku znásilní nějakej parchant. Každý den se musím přesvědčovat, že je to normální, když teď nemá náladu na sex. Tolik bych se s ní chtěl milovat, ale když se jí dotknu, pláče. Aspoň už si zvykla na moje pohlazení.
„Dáš si něco k jídlu?“ jen těžko v hlase potlačuji radost z dnešní dobře odvedené práce.
„Ano, mám už hlad. Co bude?“ zvláštní je, že Marie má už několik měsíců pokaždé stejný tón hlasu. Není to ani smutek, ani radost, zní to strašně sterilně. Všechno v našem bytě je naprosto sterilní, protože celé dny jen uklízí. Aby se zabavila, luxuje mi i moje boty vevnitř, každý den utírá prach. Sledoval jsem ji několikrát v neděli, protože ona volné dny nerozlišuje, a je to nekonečný rituál. Nevynechá jedinou skulinku, všechno pečlivě vytře, umyje a vyleští. Musel jsem si na to zvyknout, protože jsem si tu ze začátku nepřipadal jako doma. Vařím jí její oblíbené těstoviny, i když nejsou na řadě. Ani nevím, jestli jí ještě chutnají, protože je teď jí každý týden. Nikdo na ní nepozná, jestli jí to chutná, protože se pořád tváří stejně.
„Ale to už skončí, Maruško,“ šeptám, když krájím cibuli, aby neviděla moje slzy.
Dám jí jídlo na stůl, sedne si tiše a stejně tiše ho i přežvykuje. Občas se na mě podívá. Pokaždé, když na mě její oči zabloudí, mám pocit, že mi vyčítá, co se jí stalo. Ale já jí říkal, ať nechodí sama parkem, ale smála se mi, že jsem blázínek vystrašenej.
„Co by si na mně kdo vzal…“ říkávala se smíchem.
Už se ale dlouho nesmála, asi zapomněla, jak se to dělá. V poslední době možná zapomněla i pláč. Má pořád stejný obličej, a to mě děsí. Chtěl bych jí tolik říct, že jsem ji přece varoval, ale asi by to nepomohlo. Proč mě neposlouchala?
„Chutná ti to?“ zeptám se a ona jen tiše kývne. Na chvilku se zarazí, asi chce něco povědět, ale rozmyslí si to.
Policie nám moc nepomohla. Prý po tom parchantovi pátrají, ale ještě ho nedostali. Proto nemůže Maruška ven. Bojí se, že ji znovu přepadne.
„Co dnes dávají v televizi?“ zeptá se šeptem, skoro ji není slyšet a kousek těstovin jí vypadne z pusy. Ani si toho nevšimne.
„Nevím, podívám se.“ hledám v novinách program.
„Nemusíš hledat, stejně se na to budu koukat,“ kouká se úplně na všechno. Když jdu večer spát, dívá se na televizi a když se budím, sedí před ní zase a sleduje program. Někdy mám pocit, že se sama stala součástí televize. Možná je to divné, ale třeba ten přístroj je její mozek a když je oddělím, umře.
„Nemůžu spát,“ zašeptá hned jak dojí a uvelebí se do svého křesla. Musím jí ještě píchnout injekci na uklidnění a pak si sednu vedle a dívám se na ni. Proč se to muselo stát právě nám.

Be Sociable, Share!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *