DŮM ukázka z kapitoly 19 – Zakladatelský deník

By | 15. 9. 2009

Obálka
Musí to vydržet, domů je to kus cesty, ale když trochu popoběhne, indiánskou chůzí, tak za necelou půlhodinu otevírá dveře
v boční ulici, tam, kde je velké vetešnictví. Je už převlečený
a dokonce si doma stihl vyzvednout obyčejnou tužku, kterou si bude zapisovat do svého deníku poznámky o omanech.
„Tak co?“ zeptá se ho Anna, sotva za sebou zavře dveře.
„V pohodě,“ usměje se Marek. Je rád, že je tu s ní a hlavně že Anna je v pořádku. Sotva stačí uhnout, už se otevírají dveře znovu. Vchází Viktor, pozdraví všechny kolem hodně nahlas. Dneska Marek pochopil, proč se minule všichni smáli jemu. Zasměje se taky a vezme Viktora za ruku. Pořád ho nemá rád, ale nakonec je z jeho klanu, a tak má svoje povinnosti. Vysvětlí mu vtip s časem, ale nezdá se, že to úplně pochopil. Marek si ale všimne zvláštní věci, Viktor má radost, že se k němu Marek hlásí, a dokonce, že s ním mluví. Chce se na něco zeptat, ale než se stihnou rozpovídat, přihrne se k nim David s Filipem.
„Jdeme si zahrát na zahradu baseball, najde se někdo, kdo není šprt a chce doplnit mužstvo snů?“ zakřičí David na celou místnost, ale kouká hlavně na Marka.
„Já bych do toho šel, jestli máte zájem,“ ozve se Viktor. David chce říct nějakou urážku, ale pak si všimne svalů na Viktorových rukou a jen tiše přikývne.
„Seš novej?“ zeptá se Filip.
„No jo, kamarád Marka,“ pronese Viktor a koukne na Marka, jestli nebude protestovat.
„Viktor je posila našeho klanu,“ Marek ví, že Viktor není jeho kamarád, ale nehodlá ho ponižovat zrovna před touhle partičkou, a tak se přímé odpovědi šikovně vyhne. Je lepší, když si bude Viktor myslet, že jsou kamarádi, než aby chtěl být nepřítel.
„A co ty, jdeš, holčičko?“ zavolá na Marka znovu David. Jeho urážka ubere na síle, když vidí, že Viktor udělal krok směrem k němu.
„Ne, Davide, já mám svou tradiční zábavu,“ usměje se Marek. Je rád, že Viktor, člen jeho klanu, dokáže zkrotit největší lotry z Mečů.
„Tak jdem!“ zaječí Filip a vyrazí směrem ven. Viktor se ještě jednou otočí na Marka a lehce kývne hlavou.
„Tak a my asi konečně můžeme jít,“ začne Anna a ukáže rukou ke sklepu. Marek zakroutí hlavou, má v plánu úplně něco jiného. Ukáže rukou směrem nahoru. Standa na ně kouká
a nechápe vůbec nic.
„Tomu nerozumím,“ zarazí se Anna, protože nechápe, co tím chtěl Marek naznačit.
„Je to přece jednoduché. Co je dole, to přece přesně víme, ale co ukrývá poslední místo, to jsme ještě nerozluštili. Co když je tam ještě něco, co bychom mohli potřebovat a vynecháme to jen proto, že se teď budeme pročítat deníky. To nám přece zabere hroznou spoustu času…“ zastaví se a čeká, co na to Anna řekne.
Asi ji přesvědčil, protože beze slova vyrazí po schodech nahoru.
„Nejsi kvůli tomu naštvaná?“ zavolá za Annou.
„Jasně že ne, máš přece úplnou pravdu, jen mi vadí, že jsem na to nepřišla sama.“
„Hele, jestli mi to nevysvětlíte, tak si budu připadat jako úplnej blbec,“ pronese hlavně sám pro sebe Standa a vyrazí po schodech za nimi, protože se žádné odpovědi nedočkal.
Anna dorazí ke skříni první, na nikoho nečeká, zaklepe na zadní stěnu, aby našla volný prostor. Klepe několikrát, ale nakonec se jí zdá, že je prostor všude. Marek za ní trochu netrpělivě přešlapuje, nemůže vlézt za ní, protože do skříně se vejde sotva jeden člověk.
„Je tam taková klička, nahoře vzadu za tyčí na ramínka,“ pronese Standa.
„Jak to víš,“ otočí se prudce Marek.
„No, četl jsem to v deníku jednoho z našich. To Netopýři vybudovali tuhle skrýš za skříní a prý se tu dokonce občas scházeli, když nechtěli, aby o jejich plánech a výzkumech něco zjistil někdo jiný.“ Standa mluví klidným hlasem.
„A co tam je?“ zeptá se ho Marek.
„Nevím, nikdy jsem tu nebyl, nenapadlo mě to zkoušet, protože všechno, co potřebuji, si přeji…“ usměje se.
„Mám ji,“ zakřičí Anna ze skříně a pak je slyšet jen lupnutí, zapraskání a skřípavé otevření dveří.
„Co tam je?“ skloní se rychle Marek a strká hlavu do skříně. Nevejde se tam, a tak se snaží aspoň očima proniknout černočernou tmu za falešným dnem.
„Potřebuji tu rozsvítit,“ zaslechne Annu, která se po kolenou pokouší prolézt do skryté místnosti.
Zaplápolá plamen, Annino tělo zmizí v otvoru. Marek leze za ní. Není mu to ani trochu příjemné, protože je to moc těsné. Sotva se protáhne a trochu se bojí, jestli to půjde vylézt ven. Konečně se protáhne, a když si jeho oči zvyknou na plápolavé světlo louče, zjistí, že je uprostřed poměrně velké místnosti vybavené starým otlučeným nábytkem.
„Sakra, tady to musí být starý,“ pronese, než se mu podaří postavit se na nohy. Za chvilku tam jsou všichni, Standa si sedá za pracovní stůl a Anna prohlíží porcelánové figurky
v sekretáři.
„Ty jsou jako živé,“ vezme jednu do ruky a dá ji před plamen, aby si ji mohla lépe prohlédnout.
„Pozor, třeba jsou živé, četl jsem, že dům někde ukrývá těla těch, kteří zahynuli při obraně domu,“ jen tak podotkne Standa a dál se hrabe v šuplíku po levé straně stolu.
„Cože?“ zarazí se Marek. Anna nenápadně zvedne volnou ruku k čelu a udělá si na něm kolečko, chce Markovi naznačit, že je asi šílenec. Markovi se trochu uleví, když ví, že nemusí brát Standu úplně vážně, ale zemřít při obraně domu, to by fakt nechtěl.
„No opravdu, říká se, že v průběhu dějin mnoho obyvatel domu zemřelo, když se pokoušeli ochránit jeho tajemství. Jejich těla se prý někde ztratila, ale duše zůstaly a dům jim dal za odměnu porcelánovou podobu. Nebo obráceně, že duše se ztratily
a těla zůstaly, to už si nepamatuju. Ale je to jen pověra, znáte to, taková pohádka pro malé děti, které sem přijdou a nechtějí dodržovat pravidla.“
„Zajímavé, že jsem o něčem podobném nikdy neslyšela,“ řekne Anna a přitom si dál pečlivě prohlíží figurku.
„Asi to bude tím, že váš klan byl vždycky víc na teorii než na praktické záležitosti,“ usměje se Standa a vyloví ze zásuvky veliké kapesní hodinky. Prohlíží si je a pak je pomalu vrací zpět. Marek na ně koukne, zdají se mu podobné jako ty, co stojí v knihovně na stole, jen o trochu menší. Když ale zmizí zase v zásuvce, rozhlíží se dál po stěnách.
„Jak, teoreticky?“ Anna si přestala prohlížet.
„No, Plameny se vždycky víc věnovaly bádání, ale Netopýři třeba vymysleli obranný rituál a tak.“
„Jak tohle můžeš vědět, Stando?“ skočí mu do řeči Marek, protože vidí, že Anna se začíná rozčilovat. Nechce žádné hádky, má jich dost ve škole u spolužáků.
„Píše se to v denících…“ chce asi říct něco dalšího, ale pochopí Markův významný pohled. Koukne se na Annu a vidí její pevně sevřené rty. Je mu jasné, že je od nějakého výbuchu opravdu malý kousek. „Ale to je taková hloupost, kterou se vůbec nemusíme zabývat,“ snaží se zachránit situaci. Anna se vrátí k prohlížení figurek, ale nálada se jí nezlepšila.
„Tak co tu ještě je, kromě těch figurek,“ Marek se snaží vrátit k původnímu plánu, se kterým sem dorazili. Prohledává spodní patra polic, občas narazí na nějaké staré noviny, sem tam jsou popsané staré papíry, na kterých díky prachu a času nelze rozluštit ani písmenko. Pak zaloví v nejspodnější polici a pod nánosem prachu najde takovou historickou truhličku na klíček. Něco podobného měla jeho prababička a ukrývala tam dopisy z dětství.
„Hele, co mám, ale chybí k tomu klíček,“ strčí truhličku blíž ke světlu. Standa přiskočí a pohladí truhličku rukou.
„To vylomíme,“ zhodnotí historický zámek.
Anna se odpoutá od prohlížení figurek, přijde k Markovi. Mrkne na něj a nahlas řekne: „Přála bych si klíček k této truhle,“ natáhne dlaň a než ji stihne pořádně rozevřít, má v ní malinký klíček.
„Nějak si na to nemohu zvyknout,“ pochvalně zamručí Marek.
„Já si zase nemohu zvyknout venku, že to tak nefunguje, tak nevím, co je lepší,“ zasměje se Standa a pak už oba napjatě sledují Annu, která strčí klíček do zámku, otočí a zvedne víko.
„Deník, to je nějakej deník,“ vykřikne Standa a vrhne se po něm. Anna je ale rychlejší a už ho oprašuje.
„John Arthur Dee,“ přečte nahlas jméno, které je nad velikým erbem netopýra.
„Cože, to je zakladatelský deník!“ vykřikne Standa a chce ho Anně vytrhnout. Ta se nedá a schovává deník za zády. Vypadá to na malý boj.
„Nechte toho, sakra!“ rozzlobí se Marek a zvedne hlas. Oba bojovníci se zarazí.
„Chápeš to, že to je zakladatelský deník, ty si našel první ze zakladatelských deníků, který se kdy našel,“ Standa s ním třese a úplně hystericky mu mluví přímo do obličeje.
„Nechápu, ale uklidni se, ať se můžeme podívat, co v něm je,“ důrazným hlasem se ho snaží uklidnit. Anna se mezitím pokouší otevřít první stránky.
„Koukněte, co to je za divný písmo,“ natáhne deník dopředu.
Marek i Standa se k němu vrhnou. I když si stíní, jasně vidí, že nebude jednoduché si v deníku číst.
„Šifra, to je šifra, možná stejná, jakou jsou psané tajné alchymistické knihy.“ Standa se vůbec neovládá, pořád se pokouší deník urvat jenom pro sebe. Třesou se mu ruce
a z čela mu začal kapat pot.
„Ty jí rozumíš?“ zeptá se klidně Anna.
„Nerozumím, té šifře zatím nerozumí nikdo,“ odpoví Marek
a nervozita ovládla už i jeho hlas.
„A co by v tom deníku mohlo být jiného než v jiných denících?“ zeptá se Marek a hned svojí otázky lituje, protože oba jeho kamarádi na něj kouknou jako na blázna.
„Bože, ty jsi nepopsaný list,“ pronese Standa a chytne se za hlavu.
„V denících zakladatelů jsou popsané první okamžiky domu
a způsob, jak dům aktivovali. Kdo v nich dokáže číst, může prý změnit pravidla domu,“ vysvětluje klidně Anna, cituje určitě svoji sestru a přitom se pokouší proniknout skrz první stránku deníku.
„To znamená, že můžeš třeba číst ve všech knihách, najdeš tajné místnosti anebo budeš moct vzít věci z domu někam ven,“ vypočítává Standa na prstech ruky důvody, proč je skvělé mít zakladatelský deník.
„Ale než to rozluštíme, tak je nám vlastně úplně k ničemu, že jo?“ zeptá se Marek znovu naprosto hloupě.
„No jasně, ale já to hned začnu luštit, protože to je nejdůležitější. A doufám, že se mi to podaří hodně rychle. Jsem totiž na luštění machr,“ prohlásí Standa.
Anna s Markem se na sebe podívají a pak oba kývnou. Je to nejlepší způsob, jak se zbavit jeho otravného mluvení, nudného poučování a spousty sebechvály. Znají ho sotva pár hodin, ale už si od něj potřebují oddychnout.
„Ale víš, že tohle není křížovka,“ zasměje se Anna a podá Standovi deník. Standovi to vůbec nepřijde vtipné, tak mlčí
a jen přitiskne deník pevně k tělu a tak nějak se s ním mazlí.
„Tak jdeme ještě hledat,“ zavelí Marek a vrátí se k prohlížení místnosti. Za chvíli končí, špinaví a bez dalšího nálezu. Marek je možná trochu zklamaný, ale Standa se tváří naprosto šťastně. Nepustil deník ani na vteřinu z pevného objetí.
„Jdeme!“ zavelí Anna.
Marek se otočí na Standu, trochu ho děsí ten jeho šťastný úsměv, který nedokáže ovládat.
„Kam budeš deník ukrývat?“ zeptá se ho, když prolézají otvorem ven.
„Nevím, asi bych ho vracel sem do zásuvky stolu, pokud souhlasíte,“ otočí se Standa směrem ke skříni. Anna mezitím zaklapne dveře.
„Jo, to je docela dobrý nápad,“ spokojeně se zatváří Marek, bál se totiž, že Standa bude deník skrývat i před nimi.
„Možná bych si tady z toho udělal takovou svoji základnu, až bude zima, protože v té mojí to začíná být dost studený,“ ukáže rukou směrem k velkému oknu na chodbě horního patra. Za ní stojí na malém výklenku veliké křeslo s dekou.
„Mám tam skvělý výhled do krajiny, ale jak přestane svítit sluníčko, je to o rýmu,“ dovede Marka s Annou až k oknu, aby se mohli podívat, kde tráví většinu času v domě.
„Jo, tak to využij, stejně tam nikdo jiný asi nechodí, co zmizela moje sestra,“ smutně se usměje Anna. A vyrazí směrem ke schodům.
„A kde vás najdu, kdybych na něco přišel,“ zavolá Standa.
„Asi nejspíš v knihovně,“ odpoví Marek a trochu se zastydí, že mu zalhal, ale ještě neví, jestli mu mohou věřit.
Anna s ním souhlasí, protože mu lehce stiskne ruku, když scházejí ze schodů.
„Jdeme rovnou dolů, anebo si chceš odskočit domů?“ zeptá se Marek Anny, protože ví, že tu už je hrozně dlouhou dobu bez přerušení.
Anna mlčí, je vidět, že přemýšlí. Markovi se zdá, že se jí domů moc nechce, ale nechápe proč. Možná je tak napjatá, co se objeví v denících.
Dole na chodbě se na chvilku zastaví, Marek čeká, co bude. Anna zaváhá, ale pak neochotně vyrazí směrem do hlavní místnosti.
„Já tu na tebe počkám!“ prohlásí Marek a postrčí Annu směrem ke dveřím. Anna tiše kývne a zdráhavě otevře dveře.

Be Sociable, Share!

2 thoughts on “DŮM ukázka z kapitoly 19 – Zakladatelský deník

  1. Pingback: Deník odbarvené blondýny - pekelný život plný bídného sexu, práce v časopisech, problémů s matkou a deprese… » Blog Archive » Moje doporučení… pokud si chcete odpočinout od Deníků odbarvené blondýny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *