Cesta díl 6- něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

By | 18. 12. 2010

Ráno Ráno Petra vzbudilo radio o půl osmé. Hlava ho příšerně bolela. Dopil zbytek čaje, který si prozřetelne nechal z nočního probuzení. V puse mal jak v polepšovně. Sám na sebe se bál dýchnout. Šel do koupelny a po cestě přemýšlel, co dělal včera v noci. Poslední, co si pamatuje je, že se v baru seznámil s krásnou blondýnkou. Stoupl si před zrcadlo. Podíval se na sebe. Bylo mu z toho pohledu zle. Oteklé rudé oči, orámované tmavými kruhy, rozčepýřené vlasy, pomačkaný obličej. „Vypadám jako blbec.“ pomyslel si. Na kartáček vytlačil trochu pasty, jindy čištění zubů odbýval, ale dnes si bude muset dát záležet. Tlačil na zuby vší silou. Když si čistil stoličky, zvedal se mu žaludek. Musel přestat. Rozčesával zacuchané vlasy. „Petře, snídaně.“ volala z kuchyně Máma, „máš nejvyšší čas.“ „Už jdu.“ zahuhlal Petr a navlékal na sebe čisté slipy. Šel se vyčurat. Bolel ho penis a nejen při močení. „Co já včera vyváděl?“ ptal se sám sebe „naposledy mne takhle bolel, když jsem na táboře onanoval na marodce snad desetkrát denně.“ Bylo mu líto, že si nic nepamatuje. „Každopádně to musela být síla.“ K snídani měl mastnou zelnou polévku. Věděl, že Máma ví. Oceňoval, že o tom nemusí mluvit. Snědl polévku. Vypil jeden hrnek teplého bylinkového vývaru a vyrazil do školy. Když odcházel, Máma mu povídá. „Nezapomeň, že dnes jedeme na zájezd, přijď domů včas.“ Kývl.

Co bude Petr dělat celý den Vyšel z domova. Nechtělo se mu jít do školy. I když Mámina pečlivá příprava zahnala jeho ranní kocovinu, necítil se nejlépe. Ničilo ho hlavně okno, které měl na včerejší události. procházel se po městě. Hledal něco, čím by zahnal nudu a zabil čas před zájezdem. Možná se těšil, možná ne, ale každopádně byl napnutý. Došel až k městskému smetišti. Byl den svozu, tak se na ploše plné odpadků, místo bagru prohánělo několik postav, které v nánosu špíny a odpadu hledalo něco užitečného pro svůj život. Petr stál a díval se na jejich skrené postavy. Měli oči co nejníže, aby jejichšpatnému zraku nic neunikl. Občas se některá postava sehnula a něco dala do jedné z igelitových tašek pověšených na rameni. Občas se některá z postav sehnula a něco dala do pusy, pak To čtyřikrát překousla na jedné a čtyřikrát na druhé straně a polkla, přesně tak, jak se to učí děti v mateřských školkách. Vůbec přitom nezastavila, ale dál očima prohledávala hromadu odpadu. „Co tu chceš?“ ozval se za Petrem hromový hlas. Petr se otočil. Za ním stál dvoumetrový zarostlý chlap, měl černý kabát a na těle přivázané množství igelitek. „To je moje místo, tak sem nelez.“ zahromoval znovu. Petr se bál, ale prohlížel si ho. Něčím ho ten muž zaujal, někoho, koho Petr znal. Obličej mu byl povědomí, ale nemohl si vzpomenout. Než stačil projet všechny vzpomínky, skočil dlouhán na první hromadu čerstvých odpadků. Slavnostně z ní vytáhl papírový pytlík, Zvedl ho nad hlavu a zavolal na celé smetiště. „Dneska bude dobrý den.“ Pak pytlík otevřel, vylovil z něho housku, otřel trochu plísně a strčil si ji do pusy. Zarazil se, vytáhl ji ven, byla trochu oslintaná. Nabídl Petrovi. „Děkuji, už jsem jedl.“ řekl Petr a couvl. Dlouhán se usmál, zakousl se do housky a každé soousto přežvýkal čtyřikrát na levé straně a čtyřikrát na pravé straně a pak polkl. Stejně jako se to učil v mateřské školce. S plnou pusou se rozloučil s Petrem, sklonil hlavu k zemi a pomalu se ploužil smetištěm, jako ostatní postavy.

Na poslední chvíli Petr se vrátil domů na poslední chvíli. Máma a Táta už byli nervózní, kde se toulá. Báli se, že zmešká odjezd autobusu. Když přišel chtěli se rozlobit, ale za Petrem vešel do bytu agent cestovní kanceláře. A tak se jen usmáli a mlčeli. Všichni tři šli v doprovodu agenta k autokaru, který stál na konci ulice. Sedli si na svá místa, která byla až na konci. Před nimi sedělo už několik cestujících. Autokar se rozjel k základně cestovní kanceláře, která byla hodinu jízdy za městem. Petr byl znovu ponořen sám do sebe. Zase ho chytaly deprese, cítil se jenom loutkou ve vztahu s Jitkou. Ona rozhodla, ž epojede na zájezd a on jede. Otevřel svou oblíbenou knihu, ale nečetl. Koukal do ní, aby nemusel sledovat své okolí. Snažil se vypnout. Jedinou věcí, která mu za dobu jízdy zůstala v paměti byl hovor dvou mladých žen sedících za ním. „A co dělá paní Kučerová?“ „Asi se má špatně.“ „Kdy jste ji naposledy viděla?“ „Včera jsme ji potkali na mostě, šla a opírala se o zábradlí. Vypadala moc zle.“ „Chodí už alespoň do práce? Slyšela jsem, že byla dlouho v nemocnici.“ „Ano chodí, ale pouští ji tam spíš ze soucitu. Včera, když se pustila zábradlí, celá se třásla. Vypadala, že každou chvilku spadne. Bylo mi jí líto. Chtěla jsem jí pomoci, ale ona to nedovolila.“ „Není to tak dávno, kdy byla čilá jako rybička.“ „všichni stárneme…“
Be Sociable, Share!
  • <a onClick=„javas­cript:var ipinsite=‚Good%20Vi­bes.%20Vuible­.com‘,ipinsite­url=‚http://vu­ible.com/‘;(fun­ction(){if(win­dow.ipinit!==un­defined){ipinit();}el­se{document.bo­dy.appendChil­d(document.cre­ateElement(‚scrip­t‘)).src=‚http:/­/vuible.com/wp-content/themes/i­pinpro/js/ipi­nit.js‘;}})();“ style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ title=„Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)“>
  • <a class=„option1_32“ style=„cursor:po­inter;backgrou­nd-position:-128px 0px“ rel=„nofollow“ title=„Add to favorites – doesn't work in Chrome“ onClick=„javas­cript:AddToFa­vorites();“>
  • <a style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ onMouseOut=„fi­xOnMouseOut(do­cument.getEle­mentById(‚soci­able-post-292‘), event, ‚post-292‘)“ onMouseOver=„mo­re(this,‚post-292‘)“>
  • <g:plusone annotation=„bubble“ href=„http://­www.decastelo­.cz/cesta-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval/cesta-dil-6-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval“ size=„medium“></g:plu­sone>
  • <a title=‚Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)‘>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *