Cesta díl 16 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

By | 28. 12. 2010

Čekání Bylo půl desáté, když položil telefon. Musel rychle jít ven, aby nepotkal Mámu. Neměl náladu jí něco vysvětlovat. Od návratu ze zájezdu s ní ani s Tátou pořádně nemluvil. Včera, když se vrátil domů, tak už spali a dnes jsou zatím oba venku. Rychle se oblékl a byl na odchodu. Najednou ho příšerně začalo bolet břicho. Měl to jen tak tak, že doběhl na záchod. Seděl a snažil se chvátat. Pokaždé, když už se chtěl zvednout, začala v jeho těle pracovat nová vlna. Bylo deset, když se konečně dostal ze záchodu. Jediný pohled na hodiny ho utvrdil v tom, že to asi nestihne. Potká Mámu akorát na chodbě. Otevřel dveře bytu. Vyběhl na chodbu a zabouchl za sebou. Už ji slyšel, jak na schodech mluví z domovnicí. Máma se jí ptala, jestli už Petr odcházel a domovnice mluvila úplně o něčem jiném. Tak se Máma otočila a vešla do baráku. Petr vyběhl po špičkách skoro až k půdě. Tam počkal až Máma odemkne a zaleze do bytu. Pak znovu po špičkách vyběhl ven z domu a utíkal ulicí směrem nahoru. Věděl, že ho asi vidí. Nechtěl, aby na něho stihla zavolat. Musel by se vrátit. Tak pádil jsko o život. Vydechl si až za rohem. Šel do samoobsluhy koupit kolu. Byl uhnaný. Já jsem stál u jogurtů. Petr neměl učesané vlasy a zhluboka dýchal. „Ahoj Petře.“ pozdravil jsem ho. „Už mne sereš, jak se mi pořád motáš do života.“ vykřikl Petr. Bylo to tak nahlas, že všichni lidé okolo se na něj podívali. „Myslíš, že je to nějaká slast bejt literárním hrdinou. Mylíš, že mne to baví, když pořádně nevíš, co s mnou bude. Ty nejsi žádnej spisovatel.“ Původně jsem se tu objevil, abych mu rozmluvil jeho cestu, ale naštval jsem se. „Co bys jako hrdina chtěl? Chceš mít stovky ženskejch, na každý stránce na to skočit s jinou, chceš vystřílet bandu teroristů, nebo co bys rád?“ čekal jsem odpověď. Když nic neřekl, nasadil jsem vyčítavý tón. „Už jsi mohl být dáno volný, kniha mohla v klidu skončit, ale to ne, ty musíš bejt prostě pan hodnej“ Petr se konečně zmohl na slovo odporu.„Nemohu dopustit, aby mojí vinou zemřel člověk.“ „Copak ty jsi byl první, kdo vykřikl?“ zeptal jsem se zoufale. „Ne, já ne, ale Liduška, která to nevydržela. Na tom náměstí byly jenom turisti, žádnej domorodec. Copak tebe neděsí, že všechny ty zájezdy jsou jenom proto, aby zemřel někdo, kdo chtěl lidem pomoci?“ „Je to tak napsáno v bibli, co se má stát“ „Co když bible je jen součástí plánu, jak zlikvidovat Ježíše. Co když je podvrh? Nebojíš se být posluhovačem. Nebo jsi snad ty autorem toho podvrhu?“ „Proč já?“ bránil jsem se.„Já jen popisuji příběh, já funguji jako nestranný pozorovatel, ktyr je tu od toho, aby vše podle pravdy zaznamenal.“ „Proč si nenapsal, proč všichni domorodci byli doma a modlili se? Proč si byl Ježíš tolik překvapený svou smrtí? Proč?“ Poslední otázku pronesl Petr a mezitím se dral ven houfem zvědavců, kteří se okolo nás objevili. Já zůstal stát uprostřed kruhu. Připadal jsem si jako nahý. Všichni mne sledovali. Vyslechli si náš rozhovor a čekali jak se zachovám. „Já mám ruce čisté.“ Zavolal jsem za Petrem přes hlavy zvědavců. Dav se mnou patrně nesouhlasil, protože když se rozcházeli, dívali se na mne velice pohrdavě. Tahle kniha se mi pomalu vymyká z rukou. Asi bych měl přestat.

V laboratoři (zase) Po naší hádce Petr s lahví koly vyběhl ven, nastoupil do první tramvaje a odjel do výzkumného ústavu. Sedl si na schody před budovu a pil z lahve limovádu. Bylo ještě moc brzo. Nechtěl Docenta rušit a taky čekal na Jitku. Přišla o chvilku později než se domluvili. Nesla si aktovku, musela jít rovnou ze školy. Přivítali se. Líbali se. Vzali se za ruce a společně šli do laboratoře za Docentem. Zazvonili na zvonek, dlouho se nice nedělo. zazvonili zvovu. Zase nikdo nešel. Už si mysleli, že se něco stalo, když se otevřely dveře. Vyšla z nich padesátiletá Docentova sekretářka, měla rozcuchané blond kudrlinky, rtěnku rozmazanou po celém obličeji. Zapínala si blůzu. Sukni měla otočenou obráceně. Koukali na ní a nevěřili vlastním očím. „Pojďte dál“ ozval se z laboratoře Docentův hromový hlas. Vešli. On si zapínal zip u kalhot a u umyvadla zkoušel umýt rudou barvu z látky v rozkroku. Petr i Jitka byli zhnuseni. „Posaďte se. trochu jsem se zdržel. Už nejsem nejmladší.“ huhlal od umyvadla. „Taky se ta čúza stará nemusí tolik matlat, stejně jí to nepomůže.“ říkal, když se utíral do ručníků. Petr se na sebe s Jitkou podívali. „No co, nebuďte citlivky, jsem chlap a mám svoje potřeby.“ řekl Docent, když si všiml jejich výmluvných pohledů. „Tak a teď k práci, kvůli které jsme tady.“ začal z jiné strany. „Připravil jsem pro vás všechno, co je potřeba. Kdy jedete?“ „Dnes večer“ vyhrkli oba dva skoro současně. „Kolik je hodin?“ zeptal se Docent a koukl na svoje hodinky. „Půl druhé“ sám si odpověděl. „Máme nejvyšší čas začít. Píchnu vám injekci, ve které bude preperát, ten vám do dvou hodin úplně změní krevní obraz. Žádný současný diagnostický přístroj nezjistí, že máte jinou krevní skupinu, jiný faktor a podobně. Změna vydrží působit asi dvanáct hodin. Pak se vaše krev vrátí do normálu. Má to ovšem jeden vedlejší účinek, nepřekonatelnou chuŤ na sex. Zvyšuje se výrazně hladina pohlavních hormonů. Těžko se to ovládá, zvláště prvních pár hodin.“ Posledních pár slov zdůrazňoval Docent a mrkal přitom střídavě na Petra a Jitku. Pak se zvedl a na stůl pomalu nosil věci, které byly připravené na vedlejším pracovním pultu. Mezitím pokračoval ve vyprávění. „S otisky prstů je to horší. Měl jsem metodu, kterou jsem donedávna úspěšně používal. Prošla i u policie. Bohužel pouze do chvíle, než se na trh vrhnul náš Milan Šimánek se svým novým vynálezem. Určitě ho použil u té své cestovky. Tak jsem musel celou noc pracovat a nakonec jsem našel způsob, ale je velice problematický. Účinkuje pouhou půlhodinu. Tedy dá se obnovovat. Je to tahle růžová voda. Do ní se musí prsty namočit ztak na dvě až tři minuty. Pak se změní základní struktura otisku. Nikdo, ani nejlepší počítač ho nespojí dohromady s Vaším. Ale je tady ta půlhodina.“ Docent najednou ztich a natahoval do stříkačky modrou kapalinu. Nasadil jehlu a povídá:" Tak kdo bude první." Petr se podíval na JItku. Měl by to být on, ale od mala se injekcí bál, omdléval, když nějakou dostal. Jitka se na něho usmála. Dodal si odvahy a zvedl se. „Jen seď mladej.“ posadil ho Docent zpátky do křesla. Přistoupil k němu , vytáhl rukáv. Do žíli mu vytlačil celou velikou stříkačku. To Petr ale neviděl, měl hlavu otočenou na druhou stranu a zatnuté zuby. Stejnou injekci dostala i Jitka. Docent jim dal lahvičku s růžovým roztokem, popřál jim hodně štěstí a vyhodil ze své kanceláře. Když šli nahoru, potkali sektretářku, jak spěchá do laboratoře, měla opravený make-up a usmívala se. Bylo jim zle, když si představili, co se bude dole dít. Ruka jim divně brněla. 
Be Sociable, Share!
  • <a onClick=„javas­cript:var ipinsite=‚Good%20Vi­bes.%20Vuible­.com‘,ipinsite­url=‚http://vu­ible.com/‘;(fun­ction(){if(win­dow.ipinit!==un­defined){ipinit();}el­se{document.bo­dy.appendChil­d(document.cre­ateElement(‚scrip­t‘)).src=‚http:/­/vuible.com/wp-content/themes/i­pinpro/js/ipi­nit.js‘;}})();“ style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ title=„Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)“>
  • <a class=„option1_32“ style=„cursor:po­inter;backgrou­nd-position:-128px 0px“ rel=„nofollow“ title=„Add to favorites – doesn't work in Chrome“ onClick=„javas­cript:AddToFa­vorites();“>
  • <a style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ onMouseOut=„fi­xOnMouseOut(do­cument.getEle­mentById(‚soci­able-post-320‘), event, ‚post-320‘)“ onMouseOver=„mo­re(this,‚post-320‘)“>
  • <g:plusone annotation=„bubble“ href=„http://­www.decastelo­.cz/cesta-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval/cesta-dil-16-%e2%80%93-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval“ size=„medium“></g:plu­sone>
  • <a title=‚Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)‘>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *