Cesta díl 13 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

By | 25. 12. 2010

Telefon Zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko. Volala Jitka. „Co děláš a kde je Petr a tak.“ „Počkej moment,“ poprosil jsem ji. Dopsal jsem slovo a vypnul stroj. „No už můžeš. Povídej.“ „Ptám se kde je Petr? To se ještě nevrátil ze zájezdu?“ „Nevím, kde je. Teď odemne odešel, kdybys nerušila, mohl jsem to právě napsat, pak bych ti řekl.“ „Dobrá, ale musíš mít v plánu kam ho chceš poslat.“ „Nemám, já chtěl už příběh dávno skončit, ale on se vzbouřil.“ „Jsi autor, tak ho někam pošli, já na něho počkám a uklidním ho.“ „Myslíš, že to zvládneš?“ „Neboj, my ženy máme svou taktiku, jak zvládnout muže.“ „Dobrá pošlu ho do výzkumného ústavu k doktoru Kovářovi“ „K tomu šarlatánovi.“ „není šarlatán“ „Je, školu udělal jen kvůli otci a dnes dělá ostudu.“ „Ale já z něho udělám skutečného vědce, jakého Petr potřebuje. Mě se líbí jeho jméno, pro postavu vědce akorát.“ „Jenže vědec má být nějaký, jenže ze jména Kovář čiší dobrota a laskavost a to tenhle náš rozhodně není.“ „No, Možná je trochu nedobrý.“ „Nedobrý, svině to nyla a je.“ „Prosím, nemluv mi sprostě do knihy. Víš, že nesnáším ženský, který mluví sprostě.“ „Dobrá“ „Petr teda půjde ke Kovářovi. Tak tam na něho počkej, třeba na chodbě.“ „Nestarej se, zacházíš se mnou jako s malou holkou.“ a položila sluchátko.

V laboratoři Petr musel na zvonek se jmenovkou Kovář zvonit několikrát, než mu bzučákem otevřel hlavní vchod. Vyběhl po schodech do pátého patra. Zaklepal na dveře jeho kabinetu. „Dále“ ozval se ženský hlas. Petr otevřel dveře. U stolu seděla sekretářka. Stokilová, padesátiletá žena s blond vlasy a výrazným makeupem. „Pan docent je dole v laboratoři číslo pět.“ žakla aniž zvedla oči od ženského časopisu. Petr tiše zavřel dveře a vydal se po schodech sedm pater dolů do suterénu. Když už deset minut bouchal na dveře suterénní laboratoře objevila se na schodech za jeho zády Jitka. „Ahoj“ pozdravila „proč na něho nezazvoníš?“ Petr se překvapeně otočil. „Ahoj, kde se tady bereš?“ zeptal se. Nečekal na odpověď. Poslal tě on" myslel mne „abys mne zastavila. Chce abys mne přemluvila, že dělám hloupost. Jestli to hodláš dělat, musím tě upozornit, že budeš dělat zbytečnou práci a akorát mne naštveš.“ „Nepřišla jsem tě přemlouvat, musíš sám vědět, co je nejlepší. Jsi dospělej.“ řekla Jitka a stiskla zvonek nalevo od dveří. Petr na ní koukal ještě vyděšenějinež předtím. Nechápal co říká. V životě od ní něco podobného nečekal. „Kdopak mne to chce vidět?“ vykoukla ze dveří bílá hlava. „Dobrý den pane docente.“ pozdravilů Petr, když se trochu vzpamatoval ze šoku, kterým právě prošel. „Dobrý den,“ řekla i Jitka, ale na první pohled na ní bylo vidět, že toho člověka nemá příliš v lásce. „Pane docente, jdu za vámi s velikou prosbou.“ řekl Petr. „Pojďte dál, pojďte dál hosti.“ Otevíral jim docent dveře dokořán. Vešli do laboratoře. Byla osvětlena modrým světlem. po zemi se válel kouř. Všude po stěnáchbyly skleněné nádoby a v nich v lihu uložené ostatky lidské tkáně.

Stop „Myslel jsem, že chceš popsat seriózní laboratoř, že chceš aby tvoje kniha byla pravdivou výpovědí a něčem a vymýšlíš si takové hlouposti.“ řekl mi jeden můj známý, který se zastavil na návštěvu a právě mi přes rameno četl pár posledních řádků. „Ano chci aby můj román vypadal seriózně, ale čtenář si žádá nějakou část tajemna a mystična.“ hájil jsem se. „to je povinná daň, kterou musíme všichni čtenáři zaplatit.“ „Jen se nevymlouvej, chceš pracovat nově, tak popiš laboratoř, ajk skutečně vypadala, nikdo by ti stejně nevěřil, že ještě existujevědecké místo, kde se po zemi válí kouř. Jediné, co se může válet, bude nepořádek, to když je tvůj vědec prase, ale mlha“ ukázal si na čelo. „za další pro seriózní vědecké bádání, musí být dostatek světla, žádné modré šero. Tak to koukej opravit a nevymlouvat se.“ „Myslíš, že je to nutné.“ snažil jsem se ho přemluvit, protože tajemná laboratoř je mi milejší, než popisovat kachlíkový sál plný techniky a nejnovějších přístrojů. „Je to nutné, má-li to být dobrá kniha. Musíš to udělat.“ zavelel. 
Be Sociable, Share!
  • <a onClick=„javas­cript:var ipinsite=‚Good%20Vi­bes.%20Vuible­.com‘,ipinsite­url=‚http://vu­ible.com/‘;(fun­ction(){if(win­dow.ipinit!==un­defined){ipinit();}el­se{document.bo­dy.appendChil­d(document.cre­ateElement(‚scrip­t‘)).src=‚http:/­/vuible.com/wp-content/themes/i­pinpro/js/ipi­nit.js‘;}})();“ style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ title=„Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)“>
  • <a class=„option1_32“ style=„cursor:po­inter;backgrou­nd-position:-128px 0px“ rel=„nofollow“ title=„Add to favorites – doesn't work in Chrome“ onClick=„javas­cript:AddToFa­vorites();“>
  • <a style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ onMouseOut=„fi­xOnMouseOut(do­cument.getEle­mentById(‚soci­able-post-317‘), event, ‚post-317‘)“ onMouseOver=„mo­re(this,‚post-317‘)“>
  • <g:plusone annotation=„bubble“ href=„http://­www.decastelo­.cz/cesta-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval/cesta-dil-13-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval“ size=„medium“></g:plu­sone>
  • <a title=‚Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)‘>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *