Cesta díl 10 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

By | 22. 12. 2010

Tam! Když Tlusťoch vstal ze svého sedadla, nikomu se nechtělo věřit, že už jsou na místě. Musel jim vysvětlit, že už tam opravdu jsou. Všichni byli zaražení, jenom Libuška vypískla vzrušením. Vyšli ven před modul. Stáli uprostřed rozlehlé písečné pláně. Modul byl ukryt pod několika stromy. Petr vyšel z modulu poslední. Všichni ostatní se už řadili do nacvičeného pochodového útvaru. Táta ho hledal, z jeho očí Petr vyčetl, že se Táta zlobí. Neřekl raději ani slovo a postavil se na své místo v útvaru. „Odbudu si to, ať to mám z asebou.“ říkal si Petr pro sebe. Vyrazili na cestu. Po čtvrthodině chůze na prudkém slunci se na obzoru objevila kamenná hradba. „Jeruzalém“ vykřikl tlusťoch a ukázal svým tlustým prstem směrem k hradbám. „Za dvacet minut jsme tam.“ dodal o poznání tišeji, protože viděl, jak jsou všichni unaveni a otráveni dlouhou cestou. Tlusťoch se pokoušel žertovat. Jeho vtipy byly slaboduché, nudné, otravné. Smál se jim jen on sám a jeden chlapík s pivním břichem a černou parukou. Při každém zachvěvu smíchu bylo vidět, jak mu v puse padají umělé zuby. Vždycky včas sevřel rty a pak prstem zuby nenápadně vracel na místo. Jen jednou to nestihl, zuby se ocitly v písku. Vrhl se po nich, nasadil si je a po zbytek cesty střídavě prskal a vrzal pískem o zuby. Petr šel jen silou vůle. Nikdy nesnášel dlouhé pochody. Občas se jim musel podrobit. Pak se naučil zatnout zuby a nemyslet na kroky, které musí dělat. Procházel časem, který trávil na pochodu v myšlenkách na něco jiného. I dnes zapomněl na písečnou pláň před sebou, přemýšlel o svých spolucestovatelých. Snažil se hledat důvody, které je vytáhly sem na okraj historie. Prohlížel si jednoho po druhém, bylo zvláštní, že ty směšné hadry, které vyfasovali před startem, tady působily přirozeně. Jedné mladé dívce, která šla vlevo před Petrem se hadr chvilkama odpoutal od těla a poskytl tak Petrovi pohled na její prsa. Koukal na ně a hrozně ho lákala.

Jeruzalém Dorazili před brány města přesně načas. Tlusťoch dopovídal svou zásobu vtipů. To město působilo ponuře. Kamenné hrady, kamenné stěny domů, kamenné obličeje lidí okolo. Vstupem do města na všechny sedla nervozita. Každý z nich se naposledy ohlédl do volného prostoru plného písku a slunce. Ulice byly na kraji města prázdné. Šli širokou cestou, na zemi se válela veliká hovna. Blížili se k prostranství před Pilátovým palácem. Lidí okolo nich přibývalo, všichni táhli jedním směrem. Petr se v jednu chvíli chtěl od skupiny odtrhnout a podívat se oknem do jednoho domu, ale Tlusťoch, který hned po vstupu do města na konci jejich útvaru ho uviděl. „Neopouštějte utvar.“ zašeptal zlověstně. Všichni se na Petra podívali. Matka se očima zlobila. Vrátil se teda na své místo. Všichni lidé, kteří je předcházeli, nebo míjeli, byli ve stejných útvarech jako Petrova výprava. Měli stejné oblečení. Petr v duchu chválil práci agentů cestovní kanceláře, jak dokázali pěkně zamaskovat své klienty. Dorazili na náměstí. Bylo skoro celé zaplněné. Všichni stáli, dívali se na ochozy paláce a dav šuměl. Nebyl to hlasitý hovor, bylo to šumění, jako když se žáci baví o hodině pod alvicí. Petr bloudil očima po lidech, hledal Jitku. Měl jí pomoc najít náramek. Už se na ní nezlobil. Miloval jí. Objevil jí, stála asi deset metrů před ním. Dělal pomalé kroky, aby si Tlusťoch nevšiml, že mizí. Došel nenápadně až k ní. „Ahoj“ zašeptal jí do ucha. Lekla se. „Co tu děláš?“ zeptala se udiveně. „Sama si mne sem poslala.“ šeptal Petr a díval se do jejích nic nechápajícíh očí. „Když si se vrátila domů, tak jsi nám zaplatila tenhle zájezd. Dala jsi mi ho k výročí. K našemu výročí.“ „Aha“ řekla, ale bylo na ní vidět, že je zmatená. „Máš náramek?“ zeptal jsem se. Ukázala ruku, byl na místě.„Tak si na něj dávej pozor, abys ho neztratila.“ Koukala zmateně a proto se Petr raději pomalu vracel na místo. Viděl, že ho Tlusťoch hledá. Skrčil se a plížil se na své místo.

Kdy už to konečně začne? Petr se dostal zpátky na místo. Stál a rozhlížel se kolem sebe. Viděl, že Máma a Táta se drží za ruce. Viděl, jak se lidé smějí, jak jsou vážní, jak se tváří naštvaně. Bylo mu na všech okolo sebe něco podivné. Všichni vypadají stejně, jako vystřižení z instruktážního filmu. Musel se zsmát při představě směšného snímku. „Netrvá to nějak dlouho?“ Ptal se sám sebe v duchu. Lidi v davu už byli taky nervózní, ošívali se, dívali jeden na druhého. Libuška se nervozitou klepala. Muž asi pět metrů vlevo se podíval na hodinky. Nepatřil k jejich výpravě a neměl hodinky, byl to naučený stereotypní pohyb.
Be Sociable, Share!
  • <a onClick=„javas­cript:var ipinsite=‚Good%20Vi­bes.%20Vuible­.com‘,ipinsite­url=‚http://vu­ible.com/‘;(fun­ction(){if(win­dow.ipinit!==un­defined){ipinit();}el­se{document.bo­dy.appendChil­d(document.cre­ateElement(‚scrip­t‘)).src=‚http:/­/vuible.com/wp-content/themes/i­pinpro/js/ipi­nit.js‘;}})();“ style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ title=„Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)“>
  • <a class=„option1_32“ style=„cursor:po­inter;backgrou­nd-position:-128px 0px“ rel=„nofollow“ title=„Add to favorites – doesn't work in Chrome“ onClick=„javas­cript:AddToFa­vorites();“>
  • <a style=„cursor:po­inter“ rel=„nofollow“ onMouseOut=„fi­xOnMouseOut(do­cument.getEle­mentById(‚soci­able-post-297‘), event, ‚post-297‘)“ onMouseOver=„mo­re(this,‚post-297‘)“>
  • <g:plusone annotation=„bubble“ href=„http://­www.decastelo­.cz/cesta-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval/cesta-dil-10-%e2%80%93-neco-z-meho-archivu-co-jsem-zatim-nepublikoval“ size=„medium“></g:plu­sone>
  • <a title=‚Vuible.com | Share positive messages (images and videos only)‘>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *