www.decastelo.cz

Nějaké odkazy

rene — Sun, 04 Oct 2009 15:30:50 +0000

DŮM ukázka z kapitoly 19 – Zakladatelský deník

rene — Tue, 15 Sep 2009 17:07:52 +0000

Musí to vydržet, domů je to kus cesty, ale když trochu popoběhne, indiánskou chůzí, tak za necelou půlhodinu otevírá dveře
v boční ulici, tam, kde je velké vetešnictví. Je už převlečený
a dokonce si doma stihl vyzvednout obyčejnou tužku, kterou si bude zapisovat do svého deníku poznámky o omanech.
„Tak co?“ zeptá se ho Anna, sotva za sebou zavře dveře.
„V pohodě,“ usměje se Marek. Je rád, že je tu s ní a hlavně že Anna je v pořádku. Sotva stačí uhnout, už se otevírají dveře znovu. Vchází Viktor, pozdraví všechny kolem hodně nahlas. Dneska Marek pochopil, proč se minule všichni smáli jemu. Zasměje se taky a vezme Viktora za ruku. Pořád ho nemá rád, ale nakonec je z jeho klanu, a tak má svoje povinnosti. Vysvětlí mu vtip s časem, ale nezdá se, že to úplně pochopil. Marek si ale všimne zvláštní věci, Viktor má radost, že se k němu Marek hlásí, a dokonce, že s ním mluví. Chce se na něco zeptat, ale než se stihnou rozpovídat, přihrne se k nim David s Filipem.
„Jdeme si zahrát na zahradu baseball, najde se někdo, kdo není šprt a chce doplnit mužstvo snů?“ zakřičí David na celou místnost, ale kouká hlavně na Marka.
„Já bych do toho šel, jestli máte zájem,“ ozve se Viktor. David chce říct nějakou urážku, ale pak si všimne svalů na Viktorových rukou a jen tiše přikývne.
„Seš novej?“ zeptá se Filip.
„No jo, kamarád Marka,“ pronese Viktor a koukne na Marka, jestli nebude protestovat.
„Viktor je posila našeho klanu,“ Marek ví, že Viktor není jeho kamarád, ale nehodlá ho ponižovat zrovna před touhle partičkou, a tak se přímé odpovědi šikovně vyhne. Je lepší, když si bude Viktor myslet, že jsou kamarádi, než aby chtěl být nepřítel.
„A co ty, jdeš, holčičko?“ zavolá na Marka znovu David. Jeho urážka ubere na síle, když vidí, že Viktor udělal krok směrem k němu.
„Ne, Davide, já mám svou tradiční zábavu,“ usměje se Marek. Je rád, že Viktor, člen jeho klanu, dokáže zkrotit největší lotry z Mečů.
„Tak jdem!“ zaječí Filip a vyrazí směrem ven. Viktor se ještě jednou otočí na Marka a lehce kývne hlavou.
„Tak a my asi konečně můžeme jít,“ začne Anna a ukáže rukou ke sklepu. Marek zakroutí hlavou, má v plánu úplně něco jiného. Ukáže rukou směrem nahoru. Standa na ně kouká
a nechápe vůbec nic.
„Tomu nerozumím,“ zarazí se Anna, protože nechápe, co tím chtěl Marek naznačit.
„Je to přece jednoduché. Co je dole, to přece přesně víme, ale co ukrývá poslední místo, to jsme ještě nerozluštili. Co když je tam ještě něco, co bychom mohli potřebovat a vynecháme to jen proto, že se teď budeme pročítat deníky. To nám přece zabere hroznou spoustu času…“ zastaví se a čeká, co na to Anna řekne.
Asi ji přesvědčil, protože beze slova vyrazí po schodech nahoru.
„Nejsi kvůli tomu naštvaná?“ zavolá za Annou.
„Jasně že ne, máš přece úplnou pravdu, jen mi vadí, že jsem na to nepřišla sama.“
„Hele, jestli mi to nevysvětlíte, tak si budu připadat jako úplnej blbec,“ pronese hlavně sám pro sebe Standa a vyrazí po schodech za nimi, protože se žádné odpovědi nedočkal.
Anna dorazí ke skříni první, na nikoho nečeká, zaklepe na zadní stěnu, aby našla volný prostor. Klepe několikrát, ale nakonec se jí zdá, že je prostor všude. Marek za ní trochu netrpělivě přešlapuje, nemůže vlézt za ní, protože do skříně se vejde sotva jeden člověk.
„Je tam taková klička, nahoře vzadu za tyčí na ramínka,“ pronese Standa.
„Jak to víš,“ otočí se prudce Marek.
„No, četl jsem to v deníku jednoho z našich. To Netopýři vybudovali tuhle skrýš za skříní a prý se tu dokonce občas scházeli, když nechtěli, aby o jejich plánech a výzkumech něco zjistil někdo jiný.“ Standa mluví klidným hlasem.
„A co tam je?“ zeptá se ho Marek.
„Nevím, nikdy jsem tu nebyl, nenapadlo mě to zkoušet, protože všechno, co potřebuji, si přeji…“ usměje se.
„Mám ji,“ zakřičí Anna ze skříně a pak je slyšet jen lupnutí, zapraskání a skřípavé otevření dveří.
„Co tam je?“ skloní se rychle Marek a strká hlavu do skříně. Nevejde se tam, a tak se snaží aspoň očima proniknout černočernou tmu za falešným dnem.
„Potřebuji tu rozsvítit,“ zaslechne Annu, která se po kolenou pokouší prolézt do skryté místnosti.
Zaplápolá plamen, Annino tělo zmizí v otvoru. Marek leze za ní. Není mu to ani trochu příjemné, protože je to moc těsné. Sotva se protáhne a trochu se bojí, jestli to půjde vylézt ven. Konečně se protáhne, a když si jeho oči zvyknou na plápolavé světlo louče, zjistí, že je uprostřed poměrně velké místnosti vybavené starým otlučeným nábytkem.
„Sakra, tady to musí být starý,“ pronese, než se mu podaří postavit se na nohy. Za chvilku tam jsou všichni, Standa si sedá za pracovní stůl a Anna prohlíží porcelánové figurky
v sekretáři.
„Ty jsou jako živé,“ vezme jednu do ruky a dá ji před plamen, aby si ji mohla lépe prohlédnout.
„Pozor, třeba jsou živé, četl jsem, že dům někde ukrývá těla těch, kteří zahynuli při obraně domu,“ jen tak podotkne Standa a dál se hrabe v šuplíku po levé straně stolu.
„Cože?“ zarazí se Marek. Anna nenápadně zvedne volnou ruku k čelu a udělá si na něm kolečko, chce Markovi naznačit, že je asi šílenec. Markovi se trochu uleví, když ví, že nemusí brát Standu úplně vážně, ale zemřít při obraně domu, to by fakt nechtěl.
„No opravdu, říká se, že v průběhu dějin mnoho obyvatel domu zemřelo, když se pokoušeli ochránit jeho tajemství. Jejich těla se prý někde ztratila, ale duše zůstaly a dům jim dal za odměnu porcelánovou podobu. Nebo obráceně, že duše se ztratily
a těla zůstaly, to už si nepamatuju. Ale je to jen pověra, znáte to, taková pohádka pro malé děti, které sem přijdou a nechtějí dodržovat pravidla.“
„Zajímavé, že jsem o něčem podobném nikdy neslyšela,“ řekne Anna a přitom si dál pečlivě prohlíží figurku.
„Asi to bude tím, že váš klan byl vždycky víc na teorii než na praktické záležitosti,“ usměje se Standa a vyloví ze zásuvky veliké kapesní hodinky. Prohlíží si je a pak je pomalu vrací zpět. Marek na ně koukne, zdají se mu podobné jako ty, co stojí v knihovně na stole, jen o trochu menší. Když ale zmizí zase v zásuvce, rozhlíží se dál po stěnách.
„Jak, teoreticky?“ Anna si přestala prohlížet.
„No, Plameny se vždycky víc věnovaly bádání, ale Netopýři třeba vymysleli obranný rituál a tak.“
„Jak tohle můžeš vědět, Stando?“ skočí mu do řeči Marek, protože vidí, že Anna se začíná rozčilovat. Nechce žádné hádky, má jich dost ve škole u spolužáků.
„Píše se to v denících…“ chce asi říct něco dalšího, ale pochopí Markův významný pohled. Koukne se na Annu a vidí její pevně sevřené rty. Je mu jasné, že je od nějakého výbuchu opravdu malý kousek. „Ale to je taková hloupost, kterou se vůbec nemusíme zabývat,“ snaží se zachránit situaci. Anna se vrátí k prohlížení figurek, ale nálada se jí nezlepšila.
„Tak co tu ještě je, kromě těch figurek,“ Marek se snaží vrátit k původnímu plánu, se kterým sem dorazili. Prohledává spodní patra polic, občas narazí na nějaké staré noviny, sem tam jsou popsané staré papíry, na kterých díky prachu a času nelze rozluštit ani písmenko. Pak zaloví v nejspodnější polici a pod nánosem prachu najde takovou historickou truhličku na klíček. Něco podobného měla jeho prababička a ukrývala tam dopisy z dětství.
„Hele, co mám, ale chybí k tomu klíček,“ strčí truhličku blíž ke světlu. Standa přiskočí a pohladí truhličku rukou.
„To vylomíme,“ zhodnotí historický zámek.
Anna se odpoutá od prohlížení figurek, přijde k Markovi. Mrkne na něj a nahlas řekne: „Přála bych si klíček k této truhle,“ natáhne dlaň a než ji stihne pořádně rozevřít, má v ní malinký klíček.
„Nějak si na to nemohu zvyknout,“ pochvalně zamručí Marek.
„Já si zase nemohu zvyknout venku, že to tak nefunguje, tak nevím, co je lepší,“ zasměje se Standa a pak už oba napjatě sledují Annu, která strčí klíček do zámku, otočí a zvedne víko.
„Deník, to je nějakej deník,“ vykřikne Standa a vrhne se po něm. Anna je ale rychlejší a už ho oprašuje.
„John Arthur Dee,“ přečte nahlas jméno, které je nad velikým erbem netopýra.
„Cože, to je zakladatelský deník!“ vykřikne Standa a chce ho Anně vytrhnout. Ta se nedá a schovává deník za zády. Vypadá to na malý boj.
„Nechte toho, sakra!“ rozzlobí se Marek a zvedne hlas. Oba bojovníci se zarazí.
„Chápeš to, že to je zakladatelský deník, ty si našel první ze zakladatelských deníků, který se kdy našel,“ Standa s ním třese a úplně hystericky mu mluví přímo do obličeje.
„Nechápu, ale uklidni se, ať se můžeme podívat, co v něm je,“ důrazným hlasem se ho snaží uklidnit. Anna se mezitím pokouší otevřít první stránky.
„Koukněte, co to je za divný písmo,“ natáhne deník dopředu.
Marek i Standa se k němu vrhnou. I když si stíní, jasně vidí, že nebude jednoduché si v deníku číst.
„Šifra, to je šifra, možná stejná, jakou jsou psané tajné alchymistické knihy.“ Standa se vůbec neovládá, pořád se pokouší deník urvat jenom pro sebe. Třesou se mu ruce
a z čela mu začal kapat pot.
„Ty jí rozumíš?“ zeptá se klidně Anna.
„Nerozumím, té šifře zatím nerozumí nikdo,“ odpoví Marek
a nervozita ovládla už i jeho hlas.
„A co by v tom deníku mohlo být jiného než v jiných denících?“ zeptá se Marek a hned svojí otázky lituje, protože oba jeho kamarádi na něj kouknou jako na blázna.
„Bože, ty jsi nepopsaný list,“ pronese Standa a chytne se za hlavu.
„V denících zakladatelů jsou popsané první okamžiky domu
a způsob, jak dům aktivovali. Kdo v nich dokáže číst, může prý změnit pravidla domu,“ vysvětluje klidně Anna, cituje určitě svoji sestru a přitom se pokouší proniknout skrz první stránku deníku.
„To znamená, že můžeš třeba číst ve všech knihách, najdeš tajné místnosti anebo budeš moct vzít věci z domu někam ven,“ vypočítává Standa na prstech ruky důvody, proč je skvělé mít zakladatelský deník.
„Ale než to rozluštíme, tak je nám vlastně úplně k ničemu, že jo?“ zeptá se Marek znovu naprosto hloupě.
„No jasně, ale já to hned začnu luštit, protože to je nejdůležitější. A doufám, že se mi to podaří hodně rychle. Jsem totiž na luštění machr,“ prohlásí Standa.
Anna s Markem se na sebe podívají a pak oba kývnou. Je to nejlepší způsob, jak se zbavit jeho otravného mluvení, nudného poučování a spousty sebechvály. Znají ho sotva pár hodin, ale už si od něj potřebují oddychnout.
„Ale víš, že tohle není křížovka,“ zasměje se Anna a podá Standovi deník. Standovi to vůbec nepřijde vtipné, tak mlčí
a jen přitiskne deník pevně k tělu a tak nějak se s ním mazlí.
„Tak jdeme ještě hledat,“ zavelí Marek a vrátí se k prohlížení místnosti. Za chvíli končí, špinaví a bez dalšího nálezu. Marek je možná trochu zklamaný, ale Standa se tváří naprosto šťastně. Nepustil deník ani na vteřinu z pevného objetí.
„Jdeme!“ zavelí Anna.
Marek se otočí na Standu, trochu ho děsí ten jeho šťastný úsměv, který nedokáže ovládat.
„Kam budeš deník ukrývat?“ zeptá se ho, když prolézají otvorem ven.
„Nevím, asi bych ho vracel sem do zásuvky stolu, pokud souhlasíte,“ otočí se Standa směrem ke skříni. Anna mezitím zaklapne dveře.
„Jo, to je docela dobrý nápad,“ spokojeně se zatváří Marek, bál se totiž, že Standa bude deník skrývat i před nimi.
„Možná bych si tady z toho udělal takovou svoji základnu, až bude zima, protože v té mojí to začíná být dost studený,“ ukáže rukou směrem k velkému oknu na chodbě horního patra. Za ní stojí na malém výklenku veliké křeslo s dekou.
„Mám tam skvělý výhled do krajiny, ale jak přestane svítit sluníčko, je to o rýmu,“ dovede Marka s Annou až k oknu, aby se mohli podívat, kde tráví většinu času v domě.
„Jo, tak to využij, stejně tam nikdo jiný asi nechodí, co zmizela moje sestra,“ smutně se usměje Anna. A vyrazí směrem ke schodům.
„A kde vás najdu, kdybych na něco přišel,“ zavolá Standa.
„Asi nejspíš v knihovně,“ odpoví Marek a trochu se zastydí, že mu zalhal, ale ještě neví, jestli mu mohou věřit.
Anna s ním souhlasí, protože mu lehce stiskne ruku, když scházejí ze schodů.
„Jdeme rovnou dolů, anebo si chceš odskočit domů?“ zeptá se Marek Anny, protože ví, že tu už je hrozně dlouhou dobu bez přerušení.
Anna mlčí, je vidět, že přemýšlí. Markovi se zdá, že se jí domů moc nechce, ale nechápe proč. Možná je tak napjatá, co se objeví v denících.
Dole na chodbě se na chvilku zastaví, Marek čeká, co bude. Anna zaváhá, ale pak neochotně vyrazí směrem do hlavní místnosti.
„Já tu na tebe počkám!“ prohlásí Marek a postrčí Annu směrem ke dveřím. Anna tiše kývne a zdráhavě otevře dveře.

Tajemný příběh DŮM: VELKÁ BITVA S OMANY už vyšel!

rene — Wed, 26 Aug 2009 16:28:42 +0000

Obrovské magické dobrodružsví úplně obyčejného kluka, který jen úplnou náhodou objevil tajemný DŮM a stal se jedním z vyvolených. Jen si představte si, že dostanete KLÍČ, který vám kdekoliv na světě otevře dveře do DOMU pro normální lidé neviditelného a jehož obyvateli byla v průběhu staletí celá řádka slavných osobností. Kromě nových přátel a času, který tam neutíká, se vám v DOMĚ splní každé přání. Jenže vždycky je nějaké jenže, tak se okolo vás začnou dít podivné věci, do života vám zasahují temné bytosti a nejlepší kamarádka umírá na zlou nemoc. Nezbyde vám než cestovat časem, rozluštit tajemství kouzelníků z doby Rudolfa II. a využít svoje magické schopnosti v náročných zkouškách. Nemusíte procházet zrcadlem, ani starou skříní nebo se rozeběhnout proti zdi na nástupišti abyste se dostali do světa plného dobrodružství a záhad. Stačí když máte KLÍČ od ztraceného DOMU!

tady ho můžete koupit!
Brzy se tu objeví malá ukázka…

Malé ukázky z aktuální knihy

rene — Wed, 22 Apr 2009 20:59:01 +0000

Minulé příspěvky jsou krátkou ochutnávkou z dvojrománu, který je právě v prodeji. Obě knihy mají několik společných znaků: mladé a úspěšné muže i ženy, pokřivené mezilidské vztahy, sex povýšený na platidlo a hlavně prostředí bulvárních magazínů, které je pro mnoho lidí takřka mystické… Všechno správně promíchané přináší napínavé, ale hlavně autentické příběhy lidí, kteří mohou být klidně vašimi sousedy.

Pro lásku B. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bál.

rene — Wed, 22 Apr 2009 20:50:46 +0000

Oni tu první vraždu ututlali. Nikomu o ní neřekli, žádná televize se o ní nedozvěděla. Ani jedny noviny se nezmínily o ženě, která umřela ve strašných mukách. Čekal jsem na jejich zprávu celý týden, ale nic se neobjevilo. Přitom mrtvou našli hned druhý den. Byl jsem se tam podívat a policajtů tam běhalo jako much. Drželi lidi tak daleko, že nikdo nemohl zahlédnout, co se tam děje. Jen jsem viděl, jak ji zabalenou vynášejí do auta. Zvláštní je, že se mi zdála mnohem větší, když jsem ji poutal k posteli. Kdyby věděla, že její smrt byla skoro zbytečná, protože ji poldové ututlali, asi by ji to mrzelo. Ani ji nenaložili do pohřebáku, aby to nebylo nápadný.
Když dolistuju sobotní vydání na konec, hodím noviny vztekle do koše. Nedávají mi jinou šanci, než zaútočit mnohem dřív, než jsem původně plánoval. Je to sice odbočka v mém dokonalém plánu, ale co bych byl za génia, kdybych nebyl připravený i na tuhle variantu. Naplánoval jsem si menší rezervní akce, které moje velkolepé dílo ideově nenaruší a přitom k němu přitáhnou pozornost. Nebudu přece plýtvat efektními a náročnými kousky, když je čeká smutný osud, zmizí bez efektu jako ta první vražda. Kolik lidí musí zemřít, aby to přestali utajovat. Vím, že je strašně jednoduché zavolat do televize a pozvat je k mrvole dřív, než ji objeví policie, ale to nemám zakomponované do svého plánu, není to v profilu osobnosti vraha. Zatím. Mohl bych se třeba dopustit nějaké školácké chyby, která by jim pomohla ve vyšetřování. Dokážu si představit, jak mě vedou v železech a všichni ti nabubřelí policejní šéfové se plácají po zádech. Určitě by si pak celá země říkala, jak jejich ochránci pořádku skvěle pracují. Nebudu nikoho přivádět k mrtvolám, raději počkám, až se k nim novináři dostanou sami. Ale do té doby budou umírat další a další oběti.
Je načase najít tu následující. Jezdím ukradeným autem okolo parku a hledám. Několikrát jsem projel i okolo hlídky dopravní policie, ale oni zrovna mají svačinku. Vím, že moje volba musí být naprosto náhodná, ale to je nereálné. Dělám selekci, protože už jsem viděl několik žen, které by jako oběť byly naprosto perfektní, ale nechal jsem je jít. Nevím, proč je vynechávám, asi se bojím mladých dívek, že mě při práci vzrušovaly a já bych zklamal. Nejsem robot, aby mi byl sex úplně cizí. Kdyby moje Maruška tušila, co mě napadá, asi se mnou nepromluví. Nebo se mi nelíbí starší ženy, protože mi připomínají moji matku nebo tetu. Je to šílené, musím se oprostit od všech osobních dojmů, musím být jen chladně profesionální. Tohle všechno je mi jasné, ale v praxi je to trochu složitější.
Na druhé straně parku se objeví naprosto perfektní žena. Asi nějaká úřednice, vrací se z práce, nese igelitku s nákupem a spěchá. Snad ji bude její rodina postrádat a zbouří policii brzy. Zastavím autem na rohu ulice. Počkám, až okolo mě projde.
„Pani, prosím vás, nevíte, jak se dostanu k nádraží?“ zavolám na ní z okýnka.
Udělá tři kroky zpět a snaží se mi vysvětlit cestu. Ještě že to opravdu nehledám, protože podle jejího návodu bych nádraží nikdy nenašel.
„Nemáte náhodou stejnou cestu? Že bych vás hodil domu a vy mi to ukázala.“ Usměju se na ni. Vždycky jsem u žen vzbuzoval důvěru a teď se to hodí. Podívá se na uklizené auto, skvělý oblek, kravatu. Je jasné, že nevypadám jako nějaký vrahoun a nebo úchylák.
Nastoupí, položí si kabelku i igelitku na klín a mávne rukou dopředu, aby mi ukázala směr, kterým mám vyrazit. Povídáme si o práci a když se otočí na druhou stranu, píchnu jí prudce do stehna injekci. Vykřikne, snaží se otevřít dveře auta, ale jsou zamčené. Lomcuje klikou, pak se pokouší chvilku bojovat se mnou, ale uspávací lék je silnější. Když vyjíždíme autem z města, už jí spadne hlava na ramena. Je mi docela sympatická, škoda, že musí kvůli policii zemřít.
Zajedu rychle do dvora bývalého státního statku. Je to barabizna na rozpadnutí, a tak tu už pěkných pár let nikdo nebydlí a chodí jsem jen studentíci na rande. Vjedu připravenou cestou až do bývalé konírny, jediné stavby, která nemá rozpadlou střechu. Původně jsem chtěl počkat, až se probere a pak teprve začít s dílem, ale je mi nějak sympatická, tak se rozhodnu ušetřit ji toho nejhoršího trápení. Obejdu celý statek, jestli se tu náhodou někdo neukrývá. Nechci mít nečekaného svědka své práce. Jsem tu sám, venku se stmívá a začalo silně pršet. Teď už sem nikdo nedorazí. Vrátím se do konírny. Pořád spí. Vezmu si chirurgické rukavice, celý se obleču do svého gumového obleku a na nohy si zase vezmu boty o pět čísel větší.
Přitáhnu staré necky a z auta vyložím pytel cementu. Ženu rychle svléknu do naha, její šaty srovnám do komínků. Je to s ní těžší, protože dávka uspávacího prostředku byla opravdu silná. Vytáhnu ji na kladce za nohy až ke stropu. Je už stará, tak její tělo nevypadá hezky, kdyby to byla nějaká mladá holka, byl by to asi jiný pohled.
Sám se leknu svých myšlenek. Nakonec se mi to snad začne líbit. Musím každou minutu jasně vědět, že to je jen práce. Dám pod ni necky a jediným tahem nože jí podříznu hrdlo. Držím proud krve tak, aby ani kapka nešla mimo necky. Vykrvácí poměrně rychle. Je toho sotva po dně, myslel jsem, že člověk v sobě má mnohem víc krve. Ale není čas na úvahy, čeká mě toho ještě hodně. Nasypu do krve cement, míchám směs lopatou, aby byla hustá. Zatvrdne to vůbec? Nikde jsem se nedočetl, jestli se dá dělat beton z krve. Konečně to má správnou hustotu. Uhladím hladinu betonu a zasadím do něj dvacet rudých růží a jednu bílou. Až to zítra najdou, bude to vypadat jako absurdní zahrádka. Vrátím káď pod její mrtvé tělo a ruce upravím tak, že vypadají, jako když si chce jednu rudou a bílou utrhnout. Ještě jí otevřu oči a rty upravím do úsměvu. Zapálím svíčku, kterou jsem ukradl mladým lidem, když se vraceli od křtu v kostele. Určitě na ní ještě najdou jejich otisky. Tedy pokud nestihne shořet celá. Třeba je nakonec obviní ze satanismu. Už se těším, až v novinách zase budou psát o satanistické sektě, která dělá své krvavé rituály. Najednou mám šílenou chut napsat její krví něco na stěnu, ale musím to ovládnout, protože tahle akce není v plánu a neodpovídalo by to psychologickému profilu vraha, na kterém jsem dělal několik týdnů. Při podobných úkolech nesmíš udělat něco, co sis dokonale nepromyslel, protože to by mohlo znamenat osudovou chybu.
Na dvoře nadělám v bahně spoustu stop svýma obrovskýma botama. Sehnal jsem jich v jednom zrušeném skladu celou hromadu, nevím, kde se tam vzaly britské vojenské boty, ale hodí se mi. Mohu všechny použité klidně odhazovat a příště si vzít nové. Nejenže s tím skvěle matu stopy, ale ještě nemusím čistit skvrny od krve. Jedinou nevýhodou je fakt, že kvůli pachovým stopám musím nosit igelitové ponožky, což brzy odskáču nějakou plísní. Vycouvám autem na silnici a stopy po kolech uhrabu hráběma. Úplně unavený z té práce jedu domů. Stejně jsem se dost zpozdil, moje Marie bude smutná. A hladová.
Přijela nás navštívit její matka. Její auto stojí na mém parkovacím místě před domem. Nenávidí mě, protože si je jistá, že za to, co se
stalo Marii, mohu já. Vlastně mám pocit, že mi to dávají za vinu všichni. Jdu po schodech nahoru a nemohu najít odvahu otevřít dveře. Zase mi bude něco vyčítat, úplně mě mrazí v zádech. Vím, že se na mě bude zase tak zle dívat a až Marie půjde na záchod, zasyčí nenávistně nějakou nadávku. Musí se před Marií držet, protože ví, že se milujeme. Dám klíč do zámku co nejtišeji to jde. Snažím se i tiše odemknout, ale vím, že to je marné. Už stojí připravená za dveřmi obýváku, aby mi znepříjemnila večer hned od začátku, buď mě vycítí, anebo to vyčte Marušce z očí. Marie, láska moje, má teď tak dobré uši, že mě slyší, už když jdu po schodech. Ale stejně našlapuji na špičkách a potichounku pokládám tašku s nákupem na zem. Pověsím čepici na věšák a boty položím do botníku. Najednou se otevřou dveře do obýváku a Mariina matka na mě vrhne nenávistný pohled.
„Dobrý večer, nějak se mi dnes ta práce protáhla.“ Snažím se obrnit, ale ona jen zahučí a dá si ruce v bok. Všiml jsem si, že v téhle pozici nadává svému současnému příteli. I on se jí takhle bojí. Zahlédnu Marii, jak sedí u stolu a drží křečovitě sklenici vody. Asi ji tu taky nevidí ráda, ale neumí jí to povědět.
„V obchodě byla fronta.“ Řeknu další omluvu a pokusím se okolo ní proklouznout do kuchyně, abych Marii uvařil večeři.
„Nevadí ti, že tu ta holka je celé dny sama?“ Zahřímá směrem ke mně.
„Vadí, ale musím vydělávat peníze.“ Pokouším se o slabou obranu. Ona mi ji hned rozdrdí přívalem výčitek. Zarazí ji až Marie, která pustí skleničku s vodou na zem. Ozve se tříštění skla a sklenička se rozpadne na tisíc kousků.
„Vidíš, co děláš!“ houkne na mě její matka a běží k Marii. Chce ji vzít do náručí, ale ona se jí vycukne. Sedne si před televizi a zapne ji. Všechny případné hádky přeruší moderátor večerních zpráv.
Já se vrátím do kuchyně. Tchyně tam ještě chvilku stojí a pak si sedne vedle Marie. Koukají spolu na zprávy. Pokouší se Marušku hladit a bere ji za ruku, ale moje láska se jí uhýbá. Proč už jí jednou neřekneme ať táhne. Dám vařit vodu na těstoviny a v pánvičce zadělám na omáčku. Asi tu s námi bude na večeři, tak dělám všeho víc. Přemýšlím, jak se jí zbavit rychle a přitom slušně. Mohl bych jí to jídlo otrávit, nic jiného mě nenapadá. Jsem moc velký srab, abych jí to dokázal říct narovinu. No, možná to není srabáctví, třeba jen nechci ubližovat Marii. Donesu jídlo na stůl. Připravím tři talíře. Tchyně mě za zády Marie sleduje. Šklebí se na mě a dělá posměšné obličeje. Zdá se mi, že zase slyším její myšlenky.
„Však já svoji holčičku dostanu zpět domů. Pro takovou nulu, jako jsi ty, jsem ji nevychovala.“
„Tak už dost,“ zakřičím. Marie se na mě nechápavě otočí. Její matka se pousměje.
„Pojďte večeřet.“ Snažím se dělat jako že nic.
„Já ti říkala, že je to blázen.“ Zašeptá tchyně, když si myslí, že ji neslyším. Ale Marie jí nic neodpoví, ignoruje ji, krávu, tak se zvedne, vezme kabát a bez rozloučení odejde.
Pohladím svoji lásku po vlasech a postavím před ní talíř s těstovinami.

Pro lásku 2. „Michaeli, mám pro vás práci.“

rene — Wed, 22 Apr 2009 20:47:23 +0000

Zavolá si Mika šéf k sobě do kanceláře. Ten chlap nemůže respektovat, že Mike nesnáší, když mu někdo říká Michaeli. Rodiče se mu tím jménem chtěli pomstít. Tak si od dětství říká Mike. Dokonce se i tak představuje. Všichni to respektují, jen jeho šéf ne.
Zavře dveře jeho kanceláře a posadí se do okázalého křesla, které si šéf nechal dovézt jen proto, aby mohl dělat dojem na své návštěvy. Ani trochu se mu do interiéru nehodí. Ještě než začne mluvit, dívá se na Mika vyzývavě a klepe prsty na skleněnou desku velikého stolu.
„Michaeli, zdá se, že se nám ve městě usadil nějaký šílenec, který začal vraždit ženské…“ udělal dramatickou pauzu, asi čeká až Mike vzdechne nadšením. To netrefil na toho pravého, lezení šéfům do prdele už má za sebou. Tak jen sedí a čeká, až se vymáčkne. Ví, co řekne, chce mu tu práci dát.
„A já po vás chci, abyste si tenhle velkej případ vzal na starost.“ vytlačí ze sebe šéf.
„Co je na tom případu velkého, když se zatím stala jen jedna vražda.“ Mike ví, o čem mluví. Má známého na policajtech a ten mu za pár korun dává hlášky o všem zajímavém. Hlavně díky němu si udělal pověst skvělého novináře na kriminalitu.
„Asi jste neviděl fotky toho případu…“ nasazuje šéf tajemný hlas a loví ze svého šuplíku složku policejních fotek.
„Viděl, šéfe, viděl,“ pokyvuje, zatímco si znovu prohlíží mrtvou ženu v kaluži krve. „Všiml jste si někdy, jak je tělo žluté, když je úplně bez krve. Vypadá jako vosková figurína.“
„Nebudeme to rozebírat dopodrobna,“ Mike vidí, že se šéfovi z toho dělá špatně. On je ten typ chlapa, který nedokáže zabít ani kapra, natož aby mu dělal dobře pohled na mrtvé lidské tělo.
„Koukněte se na to, Michaeli, a zjistěte, co se dá. Policie o tom zatím nechce mluvit, ale musíme být připraveni, až to vypustí do světa.“ Ukončí debatu, protože se mu zvedl kufr. Mike vyskočí a podává mu zpět ty fotky. Mávnutím ruky mu naznačí, že si je má vzít sebou.
Mike miluje svojí práci. Zní to sice jak z dob rodičů, kdy se s budovatelskými hesly vrhali vstříc lepším zítřkům, ale u něj je to pravda. S tím rozdílem, že Mike se nevrhá k zítřkům, on si chce udělat lepší už dnešek. I proto má svoji práci rád. Poskytuje totiž všechno, co má dobrá a uspokojující práce nabízet. Může do ní přijít v kolik hodin se mu chce. Podobně odchází a celý den si jen tak sedí a nikomu to nepřijde divné. Občas musí napsat nějaký článek nebo komentář, ale to se dá upravit něco, co vydaly oficiální agentury. Mike si umí hrát se slovy, a tak mu nedělá problém upravit text tak, aby nebyl nápadný. Bere za to víc než slušné peníze. Jediné, co ho nikdy nesmí popadnout, je spasitelsko-novinářský komplex. Ale to není zase tak veliký problém, protože bez něj je všechno jednodušší. Když zapomene na své středoškolské ambice napsat něco objevného a originálního, je Mike naprosto spokojený.
S přístupem k životu, který má, by mu jeden plat nemohl stačit, tak našel další způsob. Umí prodat tendenční článek správným lidem. Je to sice balancování na ostří nože, ale umí v tom chodit.
„Nazdar Luboši,“ pozdraví se s kolegou, který tu sedí už od sedmi. Chodí do práce takhle brzo každý den. Je typ člověka, který má spasitelsko-novinářský komplex, proto každý článek rozpracuje do spousty papírů a v archivech dohledá každou kravinu, taky získává názory všech zúčastněných. Zatím nepochopil, že je to házení perel sviním. Většinou ho s tím vyhodí šéf, dřív než uspí čtenáře a Mike pak za půl hodiny napíše nějaký názorový článek, tedy největší kravinu, co ho napadne.
„Ahoj!“ odpoví a dál se hrabe ve svých papírech. Něco si pečlivě zapisuje.
„Co děláš?“ posadí se a hodí nohy na stůl. Už by si měl uklidit, spadly mu na zem nějaké papíry.
„Dokončuji materiál o volbě prezidenta,“ oznámí suše.
„Aha!“ pokýve Mike hlavou, nechce, aby Luboš zase běžel za šéfem a vysvětloval mu, že jeho kolega vůbec netuší, co je hlavním tématem vydání. Šéfík by přiběhl, mával zběsile hlavou, až by mu přehazovačka z vlasů lítala a opruzoval je. Je jasné, že Mike by ho zase musel poslat do prdele, ale on jako pokaždé by nikam nešel. Nakonec by to skončilo dvouhodinovou přednáškou o zodpovědnosti, veřejné službě a novinářské etice. Mike raději zvedne telefon a někomu zavolá. S každým bude větší zábava než s Lubošem.
Mikův šéf je vážně zajímavá postavička. Je o deset let starší než Mike. Má bříško a pleš s jemnou přehazovačkou. Chodí oblékaný jak ze sekáče, a přesto má krásnou holku. Všem okolo je jasné, že se na něj přilepila kvůli prachům a postavení. Šéfredaktor jednoho z nejsilnějších deníků na trhu, to je terno. Nemůžete se jí divit, že mu občas ráda podrží, když si vozí prdelku v mercedesu áčku a disponuje zlatou Visou. Všichni se šéfíkovi smějou do očí, když ho drbe na hlavě a říká mu plešounku. On je ale šťastný. Několikrát Mika už napadlo, že blbí chlapi to mají mnohem jednodušší, protože ženské neprokouknou, a tak věří na něco, jako je láska. Asi by šéfovi otevřelo oči, kdyby se dozvěděl, že si to Mike s jeho milou prdelkou rozdával, když on jezdil po Evropě a získával zkušenosti v nejprestižnějších novinách. Ale proč by mu bral iluze, Mike není zlý člověk. Ještě teď vzpomíná, jak z toho byl chudák šéfík špatný, když ho opustila ta předchozí. Našla si někoho bohatšího, takže normálka. Řval na všechny okolo sebe a dokonce na několik dní zavedl docházku, pustilo ho to, když zjistil, že mu na to všichni serou.
Mike drží u ucha sluchátko, ale ještě nevytočil číslo, Luboš na něj civí.
„Problém,“ houkne zlostně.
„Ne, v poho!“ pronese svojí oblíbenou hlášku a znovu se vrhne na hromadu papírů. Je to fakt magor. Má nějakou holku a chystají spolu svatbu. Což samo o sobě napovídá, že musí být blázen. A ta holka ještě větší, když si ho chce uvázat na krk.
Je zvláštní, jak Mika baví pomlouvat lidi okolo sebe. Užívá si, když se o svých známých dozvídá historky z jejich soukromí. Dost často si do nich něco málo přidá, než je pošle dál. Kolikrát už uvažoval, že je ho pro noviny škoda, že by měl jít pracovat do nějakého bulváru, třeba do Spy. Ve vymýšlení drbů je Mike naprosto geniální.
Konečně vytočil číslo kamaráda, musí se s ním domluvit na pivo, už mu to slibuje několik týdnů. Je to sice suchar a nejspíš si bude chtít jen kecnout do nějaké čtyřky a tam chlemtat pivo. Ale na střední škole spolu prožili spoustu věcí.
„Nazdar,“ asi má Mikeovo číslo uložené, protože hned ví o koho jde.
„Tak se jdu domluvit na to pivo.“ Je slyšet, že mu udělal radost. Chvilku mele nějaké blbosti, které Mike neposlouchá, sleduje totiž asistentku, jak leze pod stůl. Koukají jí její černá tanga. Sice není žádná krasavice, ale je to docela pěkný pohled.
„Promiň, mám tu ještě nějakou neodkladnou práci,“ pokusí se ho odpálit. „Budu v sedm u Hrocha.“ A položí telefon.
Mike zaleze za asistentkou pod stůl. Marcelka mu dělá takovou ničitelku napětí. Má totiž stárnoucího partnera, a tak jí vyhovuje, když si občas užije s Mikem. Mika přepadla obrovská chuť udělat jí to pod stolem. Vyndá si ho a odhrne jí tanga. Luboš dál dělá, že se věnuje svým papírům, ale musel si toho všimnout, protože Marcela má pěkně hlučný orgasmus. Možná si ho pod stolem tajně honí. To je dost nechutná představa.

Pro lásku A. Dívám se jí do očí a vidím v nich strach.

rene — Wed, 22 Apr 2009 20:00:14 +0000

Nemůžu se jí divit, že se bojí, už jí určitě došlo, že musí zemřít. Nemusel bych se s ní asi bavit, ale chci jí vysvětlit, proč umře. Leží tu tak sama na posteli přivázaná za ruce s roubíkem v puse. Už se ani necuká, asi se smířila s osudem.
„Nemám proti vám vůbec nic osobního. Vybral jsem si vás náhodně na ulici,“ začnu s ní mluvit.
Jsou to první slova, která z mých úst zaslechla, protože doteď jsem mlčel. V očích jí zasvitne světýlko naděje, všimnu si ho, a tak jí ho hned raději zhasnu. Nechci, aby se zbytečně trápila nějakou hloupou nadějí, že dnešní den může přežít. Vytáhnu ostrý řeznický nůž, kterým se podřezávají prasata, aby vykrvácela. Položím ho před ni na postel. Začne se zase cukat.
„Musel jsem si vás zvolit úplně náhodně, protože náhodný výběr zamotá policii hlavu. Takže vás vůbec neznám a kdybych se nedostal do téhle posrané situace, možná bych vás normálně zdravil. Teď vás ovšem musím zabít. Chci, abyste pochopila, že vaše smrt není zbytečná. Jste součástí velkolepého plánu, který konečně probudí naši policii z letargie, do které se dostala.“
Zkontroluji si, jestli jsem náhodou neprotrhl chirurgické rukavice, vezmu do ruky nůž. Žena na posteli se vyděsí a přitáhne nohy k sobě, nejde jí to, protože jsem ji spoutal opravdu dobře. Ta léta v pionýrských a skautských oddílech se konečně uplatňují.
„Raději zavřete oči, paní, ať se na to nemusíte dívat, bude to hodně krvácet,“ poradím jí a pak zaříznu nůž do jejích slabin. Tepnu přetnu napoprvé. Když vystříknou první kapky rudé krve, cítím se jako vítěz. Na to, že jsem to zatím trénoval jen na atrapách, jsem se trefil naprosto exkluzivně. Podívám se na ni, asi doufám, že mě taky pochválí za čistý řez. Pokouší se zakřičet, ale roubík jí to nedovolí.
Její krev barví bílé povlečení. Skvrna se zvětšuje, musím ustoupit, abych nebyl špinavý. Všechno mi parádně vychází. První vražda musí být hodně krvavá, protože to přitáhne média. Potřebuji, aby se toho chytla televize, protože pak bude policajty sledovat celý národ.
Uklidím po sobě všechny stopy, chci, aby místnost byla naprosto čistá. Proto jsem si sebou vzal dezifekci a spoustu hadrů. Uklízím a ona mě sleduje. Z očí jí pomalu mizí život, zvláštní, nikdy jsem netušil, že smrt má člověk napsanou v očích. Už sebou ani nehází, myslím, že konečně pochopila, že její smrt není zbytečná. Prach pod postelí vytřu právě ve chvíli, kdy tam prosáknou madrací první kapky krve. Povlečení z umělých vláken byl skvělý nápad. Málo saje, a tak se krev rozlévá do obrovské louže. Jsem hotov a ona mrtvá. Její tělo je najednou úplně bledé, voskové, jak přišla o všechnu krev. Vyndám jí roubík a do pusy strčím mrkev, speciální odrůda, jediný obchod ve městě ji má, ale já ji ukradl už z auta, co ji přivezlo. Nať kouká z pusy ven. Zvláštní je, že ta žena vypadá jako králík. Škoda, že se nedozvím, co z toho zjistí policejní psycholog, jaký vzkaz jim vlastně nechávám. Uvolním ruce a dám jí je za hlavu, vypadá jako by odpočívala. Musím dávat velký pozor, abych se neušpinil od krve, protože je jí všude spousta. Podívám se na své dílko. Jsem spokojený, policajtům jsem nechal mrtvou v kaluži krve, s mrkví, která se dá koupit na jediném místě a v poloze úplně stejné jako v reklamě na dámský parfém. Jedinou další stopou, kterou těm troubům tady zanechám, je otisk britské vojenské boty o pět čísel větších než mám já. Ty boty ještě po cestě domů pohodím někde na ulici, aby si je vzal nějaký bezdomovec.
Můžu jít domů, pro dnešek jsem svou práci odvedl naprosto skvěle.
Marie sedí doma a čeká, až se vrátím. Byt zevnitř pečlivě zamkla. Má hlad, protože jí přes den došel chleba. Dnes je to přesně půl roku, co naposledy vyšla ven. Kolikrát jsem se ji už pokoušel přemluvit, ať jde alespoň se mnou, že se jí nic nemůže stát, ale bojí se. Udělal bych cokoliv, kdybych mohl vrátit čas a zařídit, aby se jí to nestalo. Pohladím ji po tváři, lehce sebou cukne. Nemůžu se divit, že je jí to nepříjemné, když ji někde v parku znásilní nějakej parchant. Každý den se musím přesvědčovat, že je to normální, když teď nemá náladu na sex. Tolik bych se s ní chtěl milovat, ale když se jí dotknu, pláče. Aspoň už si zvykla na moje pohlazení.
„Dáš si něco k jídlu?“ jen těžko v hlase potlačuji radost z dnešní dobře odvedené práce.
„Ano, mám už hlad. Co bude?“ zvláštní je, že Marie má už několik měsíců pokaždé stejný tón hlasu. Není to ani smutek, ani radost, zní to strašně sterilně. Všechno v našem bytě je naprosto sterilní, protože celé dny jen uklízí. Aby se zabavila, luxuje mi i moje boty vevnitř, každý den utírá prach. Sledoval jsem ji několikrát v neděli, protože ona volné dny nerozlišuje, a je to nekonečný rituál. Nevynechá jedinou skulinku, všechno pečlivě vytře, umyje a vyleští. Musel jsem si na to zvyknout, protože jsem si tu ze začátku nepřipadal jako doma. Vařím jí její oblíbené těstoviny, i když nejsou na řadě. Ani nevím, jestli jí ještě chutnají, protože je teď jí každý týden. Nikdo na ní nepozná, jestli jí to chutná, protože se pořád tváří stejně.
„Ale to už skončí, Maruško,“ šeptám, když krájím cibuli, aby neviděla moje slzy.
Dám jí jídlo na stůl, sedne si tiše a stejně tiše ho i přežvykuje. Občas se na mě podívá. Pokaždé, když na mě její oči zabloudí, mám pocit, že mi vyčítá, co se jí stalo. Ale já jí říkal, ať nechodí sama parkem, ale smála se mi, že jsem blázínek vystrašenej.
„Co by si na mně kdo vzal…“ říkávala se smíchem.
Už se ale dlouho nesmála, asi zapomněla, jak se to dělá. V poslední době možná zapomněla i pláč. Má pořád stejný obličej, a to mě děsí. Chtěl bych jí tolik říct, že jsem ji přece varoval, ale asi by to nepomohlo. Proč mě neposlouchala?
„Chutná ti to?“ zeptám se a ona jen tiše kývne. Na chvilku se zarazí, asi chce něco povědět, ale rozmyslí si to.
Policie nám moc nepomohla. Prý po tom parchantovi pátrají, ale ještě ho nedostali. Proto nemůže Maruška ven. Bojí se, že ji znovu přepadne.
„Co dnes dávají v televizi?“ zeptá se šeptem, skoro ji není slyšet a kousek těstovin jí vypadne z pusy. Ani si toho nevšimne.
„Nevím, podívám se.“ hledám v novinách program.
„Nemusíš hledat, stejně se na to budu koukat,“ kouká se úplně na všechno. Když jdu večer spát, dívá se na televizi a když se budím, sedí před ní zase a sleduje program. Někdy mám pocit, že se sama stala součástí televize. Možná je to divné, ale třeba ten přístroj je její mozek a když je oddělím, umře.
„Nemůžu spát,“ zašeptá hned jak dojí a uvelebí se do svého křesla. Musím jí ještě píchnout injekci na uklidnění a pak si sednu vedle a dívám se na ni. Proč se to muselo stát právě nám.

Pro lásku 1. Mike otevře násilím oči, trochu ho bolí hlava.

rene — Wed, 22 Apr 2009 19:59:28 +0000

Možná to včera přehnal s pitím. Losos v koprové omáčce nebyl opravdu dobrý základ pod deset tequil. Přitom toho nevypil o moc víc než jindy. Vytáhne ruku zpod deky a sáhne poslepu vedle sebe. Někdo tam spí. Takže jeho včerejší lov byl úspěšný. Snaží se vzpomenout si, kdo to může být. Vybavují se mu tři holky, které přicházely v úvahu, protože s nimi včera flirtoval. Mikova zvědavost je silnější než lenost. Zvedne se a slepenýma očima zamžourá na holku vedle sebe. Je to ta drobná blondýnka. Ta nejblbější, vzpomene si na včerejší konverzace o časopisu Spy a jeho neobjektivní a nekvalifikované módní policii. Ale zase to s ní možná bylo dobrý, škoda že si to ani trochu nepamatuje. Třeba dobře kouří a Mike to zapomene. Musí se v duchu smát, při představě, že jí oznamuje svoje okno. Asi by ji odvezli. Odkryje ji, opatrně, aby se nevzbudila, rozhodně nemá chuť ji zase poslouchat. Ráno se potřebuje nastartovat a přitom mu vadí úplně každý. Je to taková dobrá šestka, ohodnotí ji jediným pohledem. Měla by mnohem lepší výsledek, kdyby se líp vyholila a její prsa držela nějaký tvar. Mike nemá pochopení pro holky, kterým prsa plandají a nejdou na plastiku. Ne že by byl milovník umělé hmoty, ale má rád, když prsa jsou prsa a ne uši z baseta. Uvidíme až vstane, kam až padnou, vsadil by se, že skočí až na pupík.
Leze potichu ven z postele, má erekci, uvažuje, jestli by nestálo za to na ni skočit a užít si znovu, ale má jedno pravidlo: „Když chceš, aby si na tebe holka nedělala žádné nároky, vojeď jí jen jednou a pak ji pošli domů…“ Zdá se to směšné a většina Mikových známých si myslí, že to je blbost. Zrovna nedávno mu jeho kamarád David povídal, že on by si užíval, dokud tu holku má u sebe. „Proč si ho pořádně nevystříkat, když už jsi ji jednou dostal do postele.“
Je to hovado, které nechápe, že Mike může mít v posteli každý večer jinou. A jen díky tomuhle pravidlu je ještě svobodný a kromě několika psychopatek si nikdy žádná holka na jednu noc ještě nedělala nárok na jeho volný čas. Konečně vyleze z postele a sune se do koupelny. Po cestě sbírá oblečení. Je všude. Její podprsenka visí na lustru, takové klišé, ale musela to být pořádně vášnivá noc. Pomalu začne litovat, že si nic nepamatuje. Napadne ho, že by si sem do hotelu mohl nechat nainstalovat videokameru, aby si holky mohl prohlédnout v repríze. Stejně si tenhle pokoj nikdo jiný nepronajímá. Mika by zajímalo, z čeho velký hotel na předměstí žije. Má pocit, že je jeho jediným hostem.
Určitě dobře kouřila. Pozná se to, že umí dobře kouřit podle rtů a tahle slepička je má přesně na kouření. No možná dneska Mike maličko poruší pravidla.
Ve sprše si pustí ranní program s trochou páry. Je už tady asi popadesáté a pořád si nemůže pořádně užít skvělý sprchový kout. To je jiný kafe než kapající sprcha v jeho bytě. Už je to ale lepší, protože když tu byl poprvé, seděl v něm asi dvě hodiny a střídavě se saunoval a pouštěl na sebe ledovou sprchu. Sedne si pod skotské střiky, užívá si masáž, když se otevřou dveře od koupelny. Aha, slečna se probudila. Teď má příležitost pořádně si ji omrknout, ale přemůže svou zvědavost a nevykoukne.
„Jsi tam?“ zeptá se tichým hlasem, asi taky neví, s kým skončila.
„Ano.“ odpoví Mike důrazně. Nesmí si ani na chvilku myslet, že je s někým, s kým se dá diskutovat.
„Mohu za tebou?“ Viditelně z ní opadne napětí.
Mike dostane skvělou příležitost si to s ní znovu užít, ona sama se mu nabízí. Ale co udělá, až jí za půl hodiny na snídani oznámí, že to byl jen úlet?
„Raději ne, za chvilku tě sem ale pustím.“
„Aha,“ zavře za sebou dveře. Třeba se naštve a vypadne dřív než Mike vyleze ven. Takové holky má nejraději. Pochopí to samy, vypadnou a ušetří se tím trapného okamžiku mezi kafem a tousty.
Bohužel tahle mezi ty chytré nepatří, sedí v posteli a dívá se na MTV.
„Dobré ráno!“ Mike se vrátí do pokoje v županu.
„Dobré…“ usměje se, až odhalí dásně. Mike se sám sobě začne divit, co se mu na ní včera mohlo líbit.
„Máš volno, můžeš vyrazit do sprchy.“ Nabídne jí čistý ručník.
„Super, ale mám trošinku hlad. Uděláš mi kafíčko?“ vyskočí z postele, její prsa udělají takový pohyb, že Mike má jistotu, že už se jí nedotkne.
„Ty jíš?“ zeptá se Mike, jako by se jí najednou štítil. Rád je provokuje.
„No ano, třeba včera jsem si hrozně nacpala břicho. Měla jsem dva rohlíky, tři koláče a pak veliký oběd.“
„Zajdem raději na snídani.“ Oznámí jí suše, aby jí ucpal pusu.
„Super, ty jsi zlatíčko,“ zabouchne za sebou dveře do koupelny. Kroutí tak divně zadkem. Včera musel být Mike dost ožralej.
Snídaně probíhá úplně stejně, jako všechny předtím. Nechá ji sníst tousty a vajíčka, ať má co zvracet a pak jí to oznámí. Kolikrát ho už napadlo, že by si měl nahrávat jejich reakce. Určitě by to byla skvělá zábava. Sedíte uprostřed poloprázdné hotelové restaurace na snídani a oznámíte holce, že je úplně blbá kráva, protože vám včera skočila na ohranou fintu a dala vám. Mike přišel na to, že většině holek to nedojde napoprvé. Asi bude pravda, že jsou ženské blbější. Některé se znovu zeptají, jsou i takové, co se pokouší smlouvat, a občas se stane, že jim to musí opakovat znovu. To je i dnešní případ. Oznámí jí to a ona dál klidně usrkává horkou čokoládu. Má vousy ze šlehačky a usmívá se. Tak jí to zopakuje.
„Já to pochopila napoprvé,“ šeptne a pak mu chrstne tu horkou čokoládu do klína. „Asi ti nemusím vysvětlovat, co znamená tohle?“ Zvedne se, vezme kabelku a pomalu odejde. Zase tak divně kroutí zadkem a Mike má nejspíš uvařený koule.
„Nechce si mě vzít.“ Oznámí ostatním návštěvníkům restaurace, kteří na něj zůstali civět. Servírka mu utírá hnědou skvrnu ze světlých kalhot. Mike z toho dostane erekci. Takže ho nemá poškozeného. Jen zalituje, že ho s ní nemůže vyzkoušet, protože by sem už nemohl chodit.

O ženách 4. ZUZANA původně chtěla brzy do postele,

rene — Wed, 22 Apr 2009 19:57:39 +0000

poslední dobou ji trochu pobolívalo v krku, a tak by to chtěla konečně vyležet. Teď čeká jako tygřice, až Jakub dojde. Civí na televizi a nevnímá okolí ani telefon. Volají jí snad všechny kolegyně z práce, volá jí úplně každý, kdo si ty dva spojuje dohromady. Stydí se, i když ví, že k tomu nemá nejmenší důvod. Jakub z ní dneska udělal úplnou krávu. Pokouší se jí dovolat i Viktor, možná vytušil příležitost, ale ona dneska prostě nemá náladu na nikoho. Má jen obrovskou chuť se opít, ale doma nic není, a tak nepohrdne oříškovou zmrzlinou z lednice, kterou chlemtá přímo ze kbelíku. V devět hodin zmrzlina dojde, zprávy v televizi vystřídají reprízy, a tak začne Jakubovi balit kufr. Postaví ho do předsíně a vítězoslavně odejde spát. Tedy měla to v plánu, ve skutečnosti se ale zhroutí na postel a brečí.
„Takovou zradu jsem si nezasloužila,“ šeptá do polštářů. Pak začne vypočítávat, kolik peněz ji ten hajzl stál. Když se nastěhoval, neměl skoro nic. Nic nevydělával. Zuzana ho živila a šatila a za to čekala, že ji bude mít aspoň trochu rád.
„Je to hajzl, hajzl, hajzl…!“ řve do tmy, až se totálně vyčerpá a zhrou-cená usne. Tu noc se ale hajzl domů nedostaví.

O ženách 3. Teprve když JAKUB sedí v autobuse

rene — Wed, 22 Apr 2009 19:54:55 +0000

do centra, vzpomene si na Zuzanu. Předtím ho vůbec nenapadlo, že by se na jeho vystoupení mohla nějak tvářit. Možná se s ní měl rozejít už včera, a nenechávat to až na dnešní večer. Chybka v jeho skvělém plánu mu ale rozhodně nemůže zkazit dobrou náladu. Jen se bojí, že ta káča bude bulet. Tohle nesnáší. Vždycky když spustila, přesunul se do nejbližšího baru. Přemýšlí, jak by se jí dneska vyhnul, aby nemusel poslouchat její výčitky. Ale potřebuje se s ní rozejít, protože ona by teď pro něj byla jako vězeňská koule, která brzdí jeho ptáka v rozletu.
Byl by blázen, kdyby se s ní dál zahazoval, protože odteďka se mu budou k nohám vrhat ty nejkrásnější holky.
Zuzaně už se nikdy nikam nechtělo. Večer chodila z práce tak utahaná, že si lehla rovnou k televizi. Kolikrát se s ní hádal, že potřebuje večer vyrazit ven, aby se nezbláznil z toho podomáckého života. Měla vždycky jen jeden hloupý argument.
„Běž do normální práce! Když budeš muset každé ráno vstávat, nebudeš mít potřebu toulat se po nocích!“
Jako by ji slyšel i teď. Jak jsem s ní jen mohl žít, když je tak usedlá a přízemní? Nikdy mě nechápala.
Na samomluvu je zvyklý. Naučil se to při dlouhých hodinách v posilovně, kdy si v duchu udílel rady a pokyny. Povídal si sám se sebou i při nekonečném čekání u castingu. Povídal si sám se sebou
i v baru, když jeho kamarádi postupně přičichli k chomoutu a přestali kalit každý den. Zjistil, že je to skvělý způsob, jak z mnoha úhlů prodebatovat všechny problémy.
Ani sex s ní není žádný zážitek, kolikrát jsem si už nechal zajít chuť… A to nemluvím o svatbě, o které v poslední době tolikrát mluvila. Nejvyšší čas dát jí kopačky.
Pevně rozhodnutý vystupuje u periferního nádraží z autobusu. V jeho posilovně mají ještě otevřeno. Věci má ve skříňce a permanentka je nabitá. Není co řešit, připumpuje si svaly. Schodiště k posilovně vyběhne křepce, aby trochu rozproudil krev, pozdraví se s klukem na baru a vezme si jonťák. Posilovna je skoro plná, a tak si zaleze do rohu a začne se rozcvičovat.
Kouká po lidech, kteří sem dneska přišli. Jedna zpěvačka se tu snaží zbavit svých špeků, protože připravuje novou desku a chce ji prodat. Zpocená, rudá a v teplákách mu připomíná všechno možné – kromě sexy vampa. Musí se v duchu řezat, protože ještě před pěti lety do ní byl zamilovaný.
„Nazdar, chlape,“ přiskotačí k němu produkční Dan z firmy, kde pracuje Zuzana. „Sem tě viděl v televizi!“
„Čau,“ prohodí neutrálně Jakub. Neví, jak se chovat, protože do té doby ho tenhle maník okázale míjel. Od Zuzany věděl, že loví modelky na titulní stránky časopisů. Slíbí jim kariéru, ale musejí se s ním nejdřív vyspat. Vypadá to na docela úspěšný byznys: i když připomíná trpaslíka, vždycky se kolem něj točí hejno krasavic. Jakub se rozhodne mu trochu srazit hřebínek.
„Každej hledáme možnosti, jak lovit holky.“
„To je správný,“ zasměje se Dan. Buď je totálně splachovací, nebo mu narážka nedošla. „Hodláš se tu mučit ještě dlouho, nebo můžem zajít na kafe?“
„Teď jsem přišel,“ odbude ho Jakub, rozhodnutý ho definitivně sejmout. „Chceš mě snad sbalit?“
„Já ne, ale támhle ty dvě holky by o to možná stály,“ ukazuje Dan na čtyři páry dlouhých nohou. Jejich majitelky se zahihňají a dál uhánějí na rotopedu vstříc anorektické blaženosti. „Dobrý, ale budou si muset chvilku počkat. Potřebuju si proběhnout svou sadu,“ odbude ho znovu Jakub.
„Fajn, já jim dojdu říct, ať nepospíchaj, že je pak vyvenčíme,“ nenechá se Dan a vyráží k nim. Jakub se diví, kde tenhle trpaslík bere to sebevědomí. Ale je znát, že jeho plán začíná vycházet.
Lidi ho znaj, lidi to chtěj a považují za společensky únosné si s ním
popovídat.