www.decastelo.cz

První

druhý

Musí to vydržet, domů je to kus cesty, ale když trochu popoběhne, indiánskou chůzí, tak za necelou půlhodinu otevírá dveře
v boční ulici, tam, kde je velké vetešnictví. Je už převlečený
a dokonce si doma stihl vyzvednout obyčejnou tužku, kterou si bude zapisovat do svého deníku poznámky o omanech.
„Tak co?“ zeptá se ho Anna, sotva za sebou zavře dveře.
„V pohodě,“ usměje se Marek. Je rád, že je tu s ní a hlavně že Anna je v pořádku. Sotva stačí uhnout, už se otevírají dveře znovu. Vchází Viktor, pozdraví všechny kolem hodně nahlas. Dneska Marek pochopil, proč se minule všichni smáli jemu. Zasměje se taky a vezme Viktora za ruku. Pořád ho nemá rád, ale nakonec je z jeho klanu, a tak má svoje povinnosti. Vysvětlí mu vtip s časem, ale nezdá se, že to úplně pochopil. Marek si ale všimne zvláštní věci, Viktor má radost, že se k němu Marek hlásí, a dokonce, že s ním mluví. Chce se na něco zeptat, ale než se stihnou rozpovídat, přihrne se k nim David s Filipem.
„Jdeme si zahrát na zahradu baseball, najde se někdo, kdo není šprt a chce doplnit mužstvo snů?“ zakřičí David na celou místnost, ale kouká hlavně na Marka.
„Já bych do toho šel, jestli máte zájem,“ ozve se Viktor. David chce říct nějakou urážku, ale pak si všimne svalů na Viktorových rukou a jen tiše přikývne.
„Seš novej?“ zeptá se Filip.
„No jo, kamarád Marka,“ pronese Viktor a koukne na Marka, jestli nebude protestovat.
„Viktor je posila našeho klanu,“ Marek ví, že Viktor není jeho kamarád, ale nehodlá ho ponižovat zrovna před touhle partičkou, a tak se přímé odpovědi šikovně vyhne. Je lepší, když si bude Viktor myslet, že jsou kamarádi, než aby chtěl být nepřítel.
„A co ty, jdeš, holčičko?“ zavolá na Marka znovu David. Jeho urážka ubere na síle, když vidí, že Viktor udělal krok směrem k němu.
„Ne, Davide, já mám svou tradiční zábavu,“ usměje se Marek. Je rád, že Viktor, člen jeho klanu, dokáže zkrotit největší lotry z Mečů.
„Tak jdem!“ zaječí Filip a vyrazí směrem ven. Viktor se ještě jednou otočí na Marka a lehce kývne hlavou.
„Tak a my asi konečně můžeme jít,“ začne Anna a ukáže rukou ke sklepu. Marek zakroutí hlavou, má v plánu úplně něco jiného. Ukáže rukou směrem nahoru. Standa na ně kouká
a nechápe vůbec nic.
„Tomu nerozumím,“ zarazí se Anna, protože nechápe, co tím chtěl Marek naznačit.
„Je to přece jednoduché. Co je dole, to přece přesně víme, ale co ukrývá poslední místo, to jsme ještě nerozluštili. Co když je tam ještě něco, co bychom mohli potřebovat a vynecháme to jen proto, že se teď budeme pročítat deníky. To nám přece zabere hroznou spoustu času…“ zastaví se a čeká, co na to Anna řekne.
Asi ji přesvědčil, protože beze slova vyrazí po schodech nahoru.
„Nejsi kvůli tomu naštvaná?“ zavolá za Annou.
„Jasně že ne, máš přece úplnou pravdu, jen mi vadí, že jsem na to nepřišla sama.“
„Hele, jestli mi to nevysvětlíte, tak si budu připadat jako úplnej blbec,“ pronese hlavně sám pro sebe Standa a vyrazí po schodech za nimi, protože se žádné odpovědi nedočkal.
Anna dorazí ke skříni první, na nikoho nečeká, zaklepe na zadní stěnu, aby našla volný prostor. Klepe několikrát, ale nakonec se jí zdá, že je prostor všude. Marek za ní trochu netrpělivě přešlapuje, nemůže vlézt za ní, protože do skříně se vejde sotva jeden člověk.
„Je tam taková klička, nahoře vzadu za tyčí na ramínka,“ pronese Standa.
„Jak to víš,“ otočí se prudce Marek.
„No, četl jsem to v deníku jednoho z našich. To Netopýři vybudovali tuhle skrýš za skříní a prý se tu dokonce občas scházeli, když nechtěli, aby o jejich plánech a výzkumech něco zjistil někdo jiný.“ Standa mluví klidným hlasem.
„A co tam je?“ zeptá se ho Marek.
„Nevím, nikdy jsem tu nebyl, nenapadlo mě to zkoušet, protože všechno, co potřebuji, si přeji…“ usměje se.
„Mám ji,“ zakřičí Anna ze skříně a pak je slyšet jen lupnutí, zapraskání a skřípavé otevření dveří.
„Co tam je?“ skloní se rychle Marek a strká hlavu do skříně. Nevejde se tam, a tak se snaží aspoň očima proniknout černočernou tmu za falešným dnem. (Celý příspěvek…)

Obrovské magické dobrodružsví úplně obyčejného kluka, který jen úplnou náhodou objevil tajemný DŮM a stal se jedním z vyvolených. Jen si představte si, že dostanete KLÍČ, který vám kdekoliv na světě otevře dveře do DOMU pro normální lidé neviditelného a jehož obyvateli byla v průběhu staletí celá řádka slavných osobností. Kromě nových přátel a času, který tam neutíká, se vám v DOMĚ splní každé přání. Jenže vždycky je nějaké jenže, tak se okolo vás začnou dít podivné věci, do života vám zasahují temné bytosti a nejlepší kamarádka umírá na zlou nemoc. Nezbyde vám než cestovat časem, rozluštit tajemství kouzelníků z doby Rudolfa II. a využít svoje magické schopnosti v náročných zkouškách. Nemusíte procházet zrcadlem, ani starou skříní nebo se rozeběhnout proti zdi na nástupišti abyste se dostali do světa plného dobrodružství a záhad. Stačí když máte KLÍČ od ztraceného DOMU!

tady ho můžete koupit!
Brzy se tu objeví malá ukázka…

Minulé příspěvky jsou krátkou ochutnávkou z dvojrománu, který je právě v prodeji. Obě knihy mají několik společných znaků: mladé a úspěšné muže i ženy, pokřivené mezilidské vztahy, sex povýšený na platidlo a hlavně prostředí bulvárních magazínů, které je pro mnoho lidí takřka mystické… Všechno správně promíchané přináší napínavé, ale hlavně autentické příběhy lidí, kteří mohou být klidně vašimi sousedy.

Oni tu první vraždu ututlali. Nikomu o ní neřekli, žádná televize se o ní nedozvěděla. Ani jedny noviny se nezmínily o ženě, která umřela ve strašných mukách. Čekal jsem na jejich zprávu celý týden, ale nic se neobjevilo. Přitom mrtvou našli hned druhý den. Byl jsem se tam podívat a policajtů tam běhalo jako much. Drželi lidi tak daleko, že nikdo nemohl zahlédnout, co se tam děje. Jen jsem viděl, jak ji zabalenou vynášejí do auta. Zvláštní je, že se mi zdála mnohem větší, když jsem ji poutal k posteli. Kdyby věděla, že její smrt byla skoro zbytečná, protože ji poldové ututlali, asi by ji to mrzelo. Ani ji nenaložili do pohřebáku, aby to nebylo nápadný.
Když dolistuju sobotní vydání na konec, hodím noviny vztekle do koše. Nedávají mi jinou šanci, než zaútočit mnohem dřív, než jsem původně plánoval. Je to sice odbočka v mém dokonalém plánu, ale co bych byl za génia, kdybych nebyl připravený i na tuhle variantu. Naplánoval jsem si menší rezervní akce, které moje velkolepé dílo ideově nenaruší a přitom k němu přitáhnou pozornost. Nebudu přece plýtvat efektními a náročnými kousky, když je čeká smutný osud, zmizí bez efektu jako ta první vražda. Kolik lidí musí zemřít, aby to přestali utajovat. Vím, že je strašně jednoduché zavolat do televize a pozvat je k mrvole dřív, než ji objeví policie, ale to nemám zakomponované do svého plánu, není to v profilu osobnosti vraha. Zatím. Mohl bych se třeba dopustit nějaké školácké chyby, která by jim pomohla ve vyšetřování. Dokážu si představit, jak mě vedou v železech a všichni ti nabubřelí policejní šéfové se plácají po zádech. Určitě by si pak celá země říkala, jak jejich ochránci pořádku skvěle pracují. Nebudu nikoho přivádět k mrtvolám, raději počkám, až se k nim novináři dostanou sami. Ale do té doby budou umírat další a další oběti. (Celý příspěvek…)

Zavolá si Mika šéf k sobě do kanceláře. Ten chlap nemůže respektovat, že Mike nesnáší, když mu někdo říká Michaeli. Rodiče se mu tím jménem chtěli pomstít. Tak si od dětství říká Mike. Dokonce se i tak představuje. Všichni to respektují, jen jeho šéf ne.
Zavře dveře jeho kanceláře a posadí se do okázalého křesla, které si šéf nechal dovézt jen proto, aby mohl dělat dojem na své návštěvy. Ani trochu se mu do interiéru nehodí. Ještě než začne mluvit, dívá se na Mika vyzývavě a klepe prsty na skleněnou desku velikého stolu.
„Michaeli, zdá se, že se nám ve městě usadil nějaký šílenec, který začal vraždit ženské…“ udělal dramatickou pauzu, asi čeká až Mike vzdechne nadšením. To netrefil na toho pravého, lezení šéfům do prdele už má za sebou. Tak jen sedí a čeká, až se vymáčkne. Ví, co řekne, chce mu tu práci dát.
„A já po vás chci, abyste si tenhle velkej případ vzal na starost.“ vytlačí ze sebe šéf.
„Co je na tom případu velkého, když se zatím stala jen jedna vražda.“ Mike ví, o čem mluví. Má známého na policajtech a ten mu za pár korun dává hlášky o všem zajímavém. Hlavně díky němu si udělal pověst skvělého novináře na kriminalitu.
„Asi jste neviděl fotky toho případu…“ nasazuje šéf tajemný hlas a loví ze svého šuplíku složku policejních fotek.
„Viděl, šéfe, viděl,“ pokyvuje, zatímco si znovu prohlíží mrtvou ženu v kaluži krve. „Všiml jste si někdy, jak je tělo žluté, když je úplně bez krve. Vypadá jako vosková figurína.“ (Celý příspěvek…)

Nemůžu se jí divit, že se bojí, už jí určitě došlo, že musí zemřít. Nemusel bych se s ní asi bavit, ale chci jí vysvětlit, proč umře. Leží tu tak sama na posteli přivázaná za ruce s roubíkem v puse. Už se ani necuká, asi se smířila s osudem.
„Nemám proti vám vůbec nic osobního. Vybral jsem si vás náhodně na ulici,“ začnu s ní mluvit.
Jsou to první slova, která z mých úst zaslechla, protože doteď jsem mlčel. V očích jí zasvitne světýlko naděje, všimnu si ho, a tak jí ho hned raději zhasnu. Nechci, aby se zbytečně trápila nějakou hloupou nadějí, že dnešní den může přežít. Vytáhnu ostrý řeznický nůž, kterým se podřezávají prasata, aby vykrvácela. Položím ho před ni na postel. Začne se zase cukat.
„Musel jsem si vás zvolit úplně náhodně, protože náhodný výběr zamotá policii hlavu. Takže vás vůbec neznám a kdybych se nedostal do téhle posrané situace, možná bych vás normálně zdravil. Teď vás ovšem musím zabít. Chci, abyste pochopila, že vaše smrt není zbytečná. Jste součástí velkolepého plánu, který konečně probudí naši policii z letargie, do které se dostala.“
Zkontroluji si, jestli jsem náhodou neprotrhl chirurgické rukavice, vezmu do ruky nůž. Žena na posteli se vyděsí a přitáhne nohy k sobě, nejde jí to, protože jsem ji spoutal opravdu dobře. Ta léta v pionýrských a skautských oddílech se konečně uplatňují.
„Raději zavřete oči, paní, ať se na to nemusíte dívat, bude to hodně krvácet,“ poradím jí a pak zaříznu nůž do jejích slabin. Tepnu přetnu napoprvé. Když vystříknou první kapky rudé krve, cítím se jako vítěz. (Celý příspěvek…)

Možná to včera přehnal s pitím. Losos v koprové omáčce nebyl opravdu dobrý základ pod deset tequil. Přitom toho nevypil o moc víc než jindy. Vytáhne ruku zpod deky a sáhne poslepu vedle sebe. Někdo tam spí. Takže jeho včerejší lov byl úspěšný. Snaží se vzpomenout si, kdo to může být. Vybavují se mu tři holky, které přicházely v úvahu, protože s nimi včera flirtoval. Mikova zvědavost je silnější než lenost. Zvedne se a slepenýma očima zamžourá na holku vedle sebe. Je to ta drobná blondýnka. Ta nejblbější, vzpomene si na včerejší konverzace o časopisu Spy a jeho neobjektivní a nekvalifikované módní policii. Ale zase to s ní možná bylo dobrý, škoda že si to ani trochu nepamatuje. Třeba dobře kouří a Mike to zapomene. Musí se v duchu smát, při představě, že jí oznamuje svoje okno. Asi by ji odvezli. Odkryje ji, opatrně, aby se nevzbudila, rozhodně nemá chuť ji zase poslouchat. Ráno se potřebuje nastartovat a přitom mu vadí úplně každý. Je to taková dobrá šestka, ohodnotí ji jediným pohledem. Měla by mnohem lepší výsledek, kdyby se líp vyholila a její prsa držela nějaký tvar. Mike nemá pochopení pro holky, kterým prsa plandají a nejdou na plastiku. Ne že by byl milovník umělé hmoty, ale má rád, když prsa jsou prsa a ne uši z baseta. Uvidíme až vstane, kam až padnou, vsadil by se, že skočí až na pupík.
Leze potichu ven z postele, má erekci, uvažuje, jestli by nestálo za to na ni skočit a užít si znovu, ale má jedno pravidlo: „Když chceš, aby si na tebe holka nedělala žádné nároky, vojeď jí jen jednou a pak ji pošli domů…“ (Celý příspěvek…)

poslední dobou ji trochu pobolívalo v krku, a tak by to chtěla konečně vyležet. Teď čeká jako tygřice, až Jakub dojde. Civí na televizi a nevnímá okolí ani telefon. Volají jí snad všechny kolegyně z práce, volá jí úplně každý, kdo si ty dva spojuje dohromady. Stydí se, i když ví, že k tomu nemá nejmenší důvod. Jakub z ní dneska udělal úplnou krávu. Pokouší se jí dovolat i Viktor, možná vytušil příležitost, ale ona dneska prostě nemá náladu na nikoho. Má jen obrovskou chuť se opít, ale doma nic není, a tak nepohrdne oříškovou zmrzlinou z lednice, kterou chlemtá přímo ze kbelíku. V devět hodin zmrzlina dojde, zprávy v televizi vystřídají reprízy, a tak začne Jakubovi balit kufr. Postaví ho do předsíně a vítězoslavně odejde spát. Tedy měla to v plánu, ve skutečnosti se ale zhroutí na postel a brečí.
„Takovou zradu jsem si nezasloužila,“ šeptá do polštářů. Pak začne vypočítávat, kolik peněz ji ten hajzl stál. Když se nastěhoval, neměl skoro nic. Nic nevydělával. Zuzana ho živila a šatila a za to čekala, že ji bude mít aspoň trochu rád.
„Je to hajzl, hajzl, hajzl…!“ řve do tmy, až se totálně vyčerpá a zhrou-cená usne. Tu noc se ale hajzl domů nedostaví.

do centra, vzpomene si na Zuzanu. Předtím ho vůbec nenapadlo, že by se na jeho vystoupení mohla nějak tvářit. Možná se s ní měl rozejít už včera, a nenechávat to až na dnešní večer. Chybka v jeho skvělém plánu mu ale rozhodně nemůže zkazit dobrou náladu. Jen se bojí, že ta káča bude bulet. Tohle nesnáší. Vždycky když spustila, přesunul se do nejbližšího baru. Přemýšlí, jak by se jí dneska vyhnul, aby nemusel poslouchat její výčitky. Ale potřebuje se s ní rozejít, protože ona by teď pro něj byla jako vězeňská koule, která brzdí jeho ptáka v rozletu.
Byl by blázen, kdyby se s ní dál zahazoval, protože odteďka se mu budou k nohám vrhat ty nejkrásnější holky.
Zuzaně už se nikdy nikam nechtělo. Večer chodila z práce tak utahaná, že si lehla rovnou k televizi. Kolikrát se s ní hádal, že potřebuje večer vyrazit ven, aby se nezbláznil z toho podomáckého života. Měla vždycky jen jeden hloupý argument.
„Běž do normální práce! Když budeš muset každé ráno vstávat, nebudeš mít potřebu toulat se po nocích!“
Jako by ji slyšel i teď. Jak jsem s ní jen mohl žít, když je tak usedlá a přízemní? Nikdy mě nechápala. (Celý příspěvek…)