Monthly Archives: Prosinec 2012

Předmluva hlavního hrdiny ke knize O ženách vím všechno, která nikdy nevyšla a já ji vyhrabal v archivu při úklidu počítače. Člověk se až diví, co všechno byl schopen napsat… v roce 2002

Předmluva hlavního hrdiny Musím se přiznat, že miluji všechny ty drsňácké americké filmy. Můžete si o mě myslet, že jsem primitiv, s tím se klidně vyrovnám. Je mi to milejší, než když budu muset chodit do kina na nějaké nezávislé blbosti a předstírat, že jim rozumím. Stejně bych se mezi jejich obdivovatele nikdy zařadit, protože neumím blbě plkat. Je jasné, že taky jezdím do Karlových Varů, protože každá pořádná celebrita se tam musí ukázat, ale nikdy tam nechodím do kina. Vážně mě nezajímají nějaké korejská nebo litevská domáci videa, tam ani nepoznám, kdo je hlavní hrdina. Ale jinak všechny pořádné filmy miluji. Vzpomínáte si na film šedesát sekund. Viděl jsem ho nejméně desetkrát. Vzrušovalo mě, jak dokázali otevřít každé auto a během několik vteřin s ním odjet. Už když jsem ho poprvé viděl v kině, rozhodl jsem se se, že to musím vyzkoušet. A já nikdy nemám daleko od plánů k činům. Tak jsem se jednoho dne vzpamatoval a zrovna jsem seděl v cizím autě. Ukradl jsem ho na předměstí, nebyl to sice žádný super bourák, ale srdce jsem měl až v krku a adrenalin na maximu, když jsem ho zkoušel nastartovat. Všem bych vám doporučil ten pocit absolutního vzrušení, kterému se nemůže vyrovnat žádný bungie jumping. Bohužel trval jen do chvíle, než jsem vyjel na městký okruh a zařadil se do normálního denního provozu. Tam mezi spoustou jiných jedoucích aut jsem si uvědomil, že nevím, jak dál. Bylo mi jasné, že jako správný americký hrdina bych asi měl za jízdy vyskočit a nechat auto vybuchnout o nejbližší budovu… A sám si jen srovnat košili a zapálit gigaretu. Jenže já si žádnou nevzal. Tak jsem jen jel směrem do centra a najednou se mi chtělo brečet. Došlo mi, že tohle už není žádná klukovina, že tady jde o hubu. V tom autě jsem zestárnul nejmíň o deset let. Naštěstí mě ani tentokrát můj geniální mozek nenechal na pospas a když jsem projížděl okolo hřiště, kde pár pubertáků hrálo basket, napadla mě spásná myšlenka. Zastavil jsem tak, aby na auto museli narazit, když půjdou domů. Stočil jsem okýnko, nechal klíče v zapalování a když jsem pečlivě otřel svoje otisky, odešel jsem nenápadně pryč. Z parku jsem jen sledoval, jak nastupují do auta a jedou pryč. Ulevilo se mi, ale až když jsem druhý den četl v novinách, že partička teenagerů byla chycená při krádeži vozidla. Tuhle historku vám vlastně popisuji hlavně proto, že toho dne jsem si definitivně uvědomil, že nechci svůj život prožít jako nudný a obyčejný člověk. Já potřebuji ke svému životu mnohem víc.

Není nic horšího, než když se někdo rozhodne o vás napsat knihu. Ne že by mi vadilo být středem pozornosti, na to jsem si musel zvyknout. Každá populární osobnost platí daň za slávu. Já ji musím zaplatit tím, že se do mého života budou všichni dívat. Je mi jasné, že každý, kdo si přečte můj příběh, podlehne prvnímu dojmu a zařadí si mě do škatulky arogantních a necitelných frajírků. Jsem připravený, že mě budete všichni nenávidět, za to, co dělám, přesto a nebo právě proto bych vám rád řekl, co všechno za mojí cestou na vrchol bylo. Jsem kluk z malého města a to není zrovna dobrá startovací pozice pro život, pokud ho nechcete prožít jako dělník, traktorista a nebo státní úředník. A to já rozhodně nechtěl. Proto jsem měl problémy už na střední škole. Nehodlal jsem se smířit s tím maloměštáctvím. No jasně, teď si myslíte, že tu hraju hrdinu a snažím se dělat ramena a ve skutečnosti jsem byl jeden z davu. Tak mě napadá, proč si chcete o lidech myslet jen to nejhorší. Nebojíte se, že upřímný pohled do zrcadla by byl ještě horší? Nebudu vám vnucovat nějaká svá provolání, jenom vám prozradím několik příhod, které jsem zatím nikomu neřekl. Protože, jak o mě napsal do hodnocení můj psychiatr, když mě propouštěl z poslední hospitalizace, jsem člověk, který si své nitro chrání a pod vlivem deprimujícího a citově vyprahlého dětství si do něj nepouští nikoho cizího. Myslím, že tohle jediné z jeho cintů je pravda, nikdo nezná mou pravou tvář, protože ji nikomu nechci ukazovat. Baví mě si s lidmi hrát, mám spoustu skvělých rolí, které vám rád předvedu. A vy my na ně jako pokaždé skočíte, protože tupost je vaše druhé já… Bylo mi patnáct, když jsem pochopil, že je úplně jedno, co umím, ale že musím dobře vypadat. Měl jsem spolužáka, který byl vážně strašně chytrý. Ale nikdy z něj nic nebude. Vystudoval sice vysokou školu, všichni učitelé ho měli rád, ale on nikdy nic nedokáže, protože vypadá jako buran. A svět žádní burani nezajímají, tak skončí jako učitel na nějaké zapadlé střední škole a udělá dítě učitelce z místní mateřské… Uplně se děsím, že bych mohl skončit stejně, ale já jsem se naštěstí narodil na šťastné planetě a to se počítá. Tím nechci říct, že jsem měl nějaké nádherné dětství a nebo že mi všechno šlo samo. V mém dětství není nic, na co bych rád vzpomínal a všechno co mám, jsem si musel tvrdě vydřít. Kdysi (už nevím, kolik mi bylo let) jsem četl v jednom pánském časopise článek, kde byl přesný návod, jak se během krátké chvíle stát celebritou. Vytrhl jsem si ho a udělal několik kopií. Od té chvíle jsem se řídil přesně podle něj. Tedy některé body jsem si sám pro sebe trochu upravil, aby to víc odpovídalo realitě. Myslím, že dnes mohu naprosto zodpovědně prohlásit, že ten článek funguje. Nakonec já jsem živým důkazem jeho geniality. Asi bych si ho měl nechat pro sebe, ale vy mě nemůžete ohrozit a tak není problém, když vám ho dám přečíst. Třeba budete dost inteligentní a snaživí, abysto dokázali napodobit můj geniální tah a jednou se potkáme na nějakém večírku. Přijďte pak za mnou a můžete mi poděkovat.

Jak se stát celebritou jednoduše a rychle

Neříkejte, že by vás nebavil život slavných lidí. Chodil byste na večírky, užíval s krásnými holkami a hlavně byste utrácel spoustu peněz.

Musíte být krásný (nebo aspoň zajímavý)

Nudné obličeje a ošumělé oblečení nezabírá. Když budete vypadat jako jeden z davu, ztratíte se v něm. Nikdy si nevšimne člověka, který vypadá stejně jako všichni ostatní. Samozřejmě, že výhodu mají všichni, kteří se narodili s krásným obličejem a vypracovanou postavou. Ale upřímně si to přiznejme, že takových moc není. Většina z nás vypadá průměrně, někteří dokonce blbě. Známe I několik mužů, kteří vypadají odporně a nebo se podobají zvířatům. Ale ani ta největší hrůza není vyřazena z velkého souboje stát se celebritou. Stačí jen najít nějaký způsob, jak budete vypadat zajímavě. Jde o to, aby si vás lidi pamatovali. Tak jestli se lidem nebudete líbit a nechcete investovat do plastických operací (upřímně, kdo z nás by je nepotřeboval), zkuste třeba hodně ztloustnout a nebo si pořiďte v létě kožich.

Jaký máte příběh?

Aby se o vás mluvilo, musíte mít nějaký příběh, který každý pochopí a bude si ho pmatovat. Můžete zkusit vyprávět o tom, že jste točil v americe film, ale bohužel jste ho nestihl dokončit, protože režisér umřel. Pokud chcete, aby vám tuhle historku uvěřili, nechte si udělat několik fotek, které budou vymyšlené natáčení dokumentovat. S nimi se pak pochlubte před redaktory bulvárního tisku, oni vám na to skočí a otisknou je. Nebo vyprávějte o tom, že vás někdo nutil k sexuálním radovánkám pod slibem, že z vás udělá hvězdu, ale vy jste mu odolal. Tady stejně jako uprvního bodu se fantazii meze nekladou.

Pořiďte si vizitky

Taková blbost a jak to funguje. Obyčejné kartičky s dobrým nadpisem z vás udělají hvězdu, ale musíte je rozdávat na každém kroku. Vybrali jsme několik slov, která jsou takřka magická a tudíž je vhodné aspoň některá na svou vizitku dostat (producent, manažer, ředitel, hrabě…). Asi vám nemusíme říkat, že lepší jsou vizitky, které jsou dvoujazyčné (I kdyby vás to moc lákalo, zapomeňte na ruštinu). Fungovat bude, I když si vyberete nějaký prestižní zahraniční časopis, který nemá českou mutaci a jeho logo si dáte na svou vizitku. V kombinaci s logem časopisu se dobře vyjímají slova redaktor, korespondent a nebo editor.

Šokujte

Ani sebelepší příběh vás ještě nekatapultuje do sedla krále večírků a rozhodně vás tam neudrží, když ho nepřiživíte. Připravte si nějaký šok, kterým všechny uzemníte. Na začátek vaší kariéry je dobré mít něco opravdu bombastického. Nemyslíme tím, že budete každému na potkání vykládat o svém mimozemském původu a nebo příbuznosti s Bohem (většina lidí, kteří to zkusili, teď kouká na Prahu z bohnických pavilonů). Tady vám naporadíme, protože kdybychom měli něco vymyšleného, použijeme to pro sebe (taky chceme být slavní).

Nevyvracejte svou homosexualitu

Naučte se nějaká gesta, která by mohla vyvolat spekulace o vaší homosexualitě. Občas je dokonce výhodné naznačit, že rozdávat si to s chlapem vás neděsí. Protože sexuální orientace je hodně zajímavé téma, máte velkou naději, že se o vás budou bavit I důležití lidé.

Protlačte se na večírky

Nikdo není celebritou, když se neukazuje pravidelně na všech večírcích. I kdyby jste se tam měl jen na chvilku projít, musíte se tam ukázat.Pamatujte si, že nikdy tam nesmíte přijít první. Včas chodí na večírky jen alkoholici, úplné společenské nuly a holky, které přišli lovit bohaté a slavné chlápky.

Chovejte se suverénně

Když přijdete mezi celebrity, musíte se chovat, jako že k nim patříte už léta. Nikoho nechoďte žádat o podpis a nelíbejte Karlovi Gottovi jeho polobotky. Všechny zdravte a občas někomu tykněte. Když to budete dělat dobře, začnou vás zdravit první, pak je výhodné nasazovat obličeje, jako že vás trochu otravují. Oni si o vás začnou myslet, že jste někdo mnohem důležitější než oni a budou se vám vtírat.

Pořiďte si sexy partnerku

Pokud nejste dokonalý krasavec, který má jistotu, že během několika minut zbalí nějakou krásnou holku, přiveďte si nějakou ozdobu sebou. V současné době letí blonďaté kostry tak okolo šestnácti let oblečené ve značkových hadrech. Naštěstí něco podobného není velký problém sehnat. Čím jste ošklivější, tím víc ji motivujte nějakými drobnými dárečky, aby se po vás plazila. Chcete přece vyvolat dojem, že I taková zrůda jako vy, je vlastně dost sexy.

Můj táta mi vždycky říkal, že jednou blbě skončím. Ale on mě nesnášel. Nikdy nevěřil, že něco takového dokážu. Myslím, že dnes, kdy musí číst v novinách, jak jsem úspěšný, sedí a zuří. Ano, úplně si ho dokážu představit, jak zuřivě trhá noviny. Má zatnuté zuby stejně, jako když do mě mlátil. Ale teď je jeho vztek víc bezmocný. Škoda, že se mu nemůžu vysmát do ksichtu… Ale to nevadí. Pro mě je mnohem důležitější ten pocit vítězství. Představa, že mu to jednou nandám, mě vždycky uklidňovala, když jsem stál venku před domem a bál se jít dovnitř. Většinou jsem dokázal odhadnout, kdy tátovi hrábne a bude si to se mnou chtít zase vyřídit. To se vrátil z hospody mnohem dřív než jindy a čekal na mě v předsíni. Jen se vešel do dveří, dostal jsem facku, abych si dal druhou o futra. Pak do mě většinou chvilku mlátil, než ze mě tekla krev, aby mi na závěr řekl, že jsem mu zničil život, protože kdyby se kvůli mě nemusel oženit, mohl z něj být mistr světa. Tím jsem to měl pro tentokrát vyřízené. Musím se vám pochlubit, že jsem se časem naučil dostávat rány tak, aby krev tekl brzy a já to měl za sebou. Nechci vám vykládat nějaké dojemné historky o týraném chlapečkovi, protože z toho už jsem vyrostl. Je pravda, že přístup mého otce jsem trochu odnesl. Poseděl jsem si několik měsíců v blázinci. Určitě vás ted napadlo, že mě otec sexuálně zneužíval. Proč jsou všichni tak posedlí sexem? Můj psychiatr to se mnou taky dlouhé měsíce řešil, pořád se mě nenápadně vyptával a naznačoval. Asi by se mu toho hodilo do jeho práce, kdyby našel nějakého kluka, který se pokusil o sebevraždu, protože ho jeho otec píchal. Já jsem to měl s tátou úplně jinak. Když už se mě vůbec dotkl, tak to byla rána pěstí. A že jí uměl dát jako bývalý boxer. Psychiatr o mě napsal, že mám tendence upínat se na otcovské typy mužů a hledat v nich mužské role. Když jsem to ukazoval Zuzaně, smála se a říkala, že doktor odhalil mou latentní homosexualitu. Je jasné, že jsem jí během následující půlhodiny dokázal, jaký jsem latentní homosexuál. Přestal jsem, až když prosila o milost… Nevím proč, ale teď se mi vybavila vzpomínka na mého kamaráda z dětství, se kterým jsem toho prožil úplně nejvíc. Už si ani nevzpomenu, co všechno jsme spolu vyváděli a on mi v tom určitě nepomůže. Je totiž po smrti. Když si to tak uvědomím, byl prvním mrtvým člověkem, kterého jsem viděl. Nečekejte nějakou velkou detektivku, zemřel při dopravní nehodě. Vraceli jsme se před maturitou ze školy. Bylo to těsně na jaře, protože jsme měli poprvé trika s krátkým rukávem. Zastavili jsme se ještě v trafice, protože jsem si chtěl koupit nějaké časopisy. Ještě jsem se vracel pro papírové kapesníky, zatímco on už přecházel. Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy do jeho těla narazil kamión. Viděl jsem, jak se od auta odrazil jako gumová figurka a letěl asi deset metrů vzduchem. Žuchnul sebou na zem. V první chvíli mi to přišlo hrozně směšné, vlastně jsem se asi zasmál. Ale když se nezvedal a ani nehýbal, přiběhl jsem k němu. Ležel u kanálu s nohama v nepřirozené poloze a otevřenýma očima. Nebýt té kaluže krve, která se mu roztékala pod hlavou, asi bych si myslel, že tu jen tak leží a sleduje mraky. Byl na místě mrtvý, záchranka, kterou zavolala asi paní z trafiky už ani nehoukala, když ho naložili. Zůstala po něm jen kaluž zasychající krve. Vzpomínám si, jaké jsem měl výčitky, že mi není ani trochu smutno. To mnohem horší bylo, když mě opustila moje první holka. Je úplně jedno, proč to udělala, protože ženský jsou v tomhle svině.

Dneska vím, že nesmíte ženskou milovat, protože jinak vás sežere. Jakmile si uvědomí, že vás má jistého a nebo, že jste pro ní ochoten udělat cokoliv, vychutná si vás. Proto si dávám pozor, aby už žádná neměla příležitost mě vidět zlomeného. Tenkrát se mému trápení smála celá škola, protože ona si nenechala pro sebe všechny ty dopisy, které jsem jí psal. Vyprávěla kamarádkám, jak jí každý den nosím kytku a prosím ji, aby se vrátila. Taky proto se mnou už žádná holka na gymplu nechtěla chodit, protože jsem pro ně byl už navždycky chudák. Proto mám I druhé pravidlo, které aplikuji na svoje vztahy: Když si začne holka o sobě moc myslet, srazím jí hřebínek. Jak zjistíte z následujícího vyprávění, pochopíte, že tenhle přístup k ženám se vážně vyplácí.

Takže vás ani trochu nepřekvapí, když řeknu, že dneska už vím o ženách úplně všechno. Čau Jakub