Monthly Archives: Prosinec 2010

Cesta díl 18 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Jeruzalém zase Neuplynulo mnoho času, který proseděli v modulu. Trvalo to jen několik minutek, ale jim se to zdálo jako nekonečně dlouhé. Dotýkali se jenom rukama, ale jejich fantazie pracovala na plné obrátky. Myslel jsem, že bych mohl některé z jejioch představ použít, ale byly příliš drsné, použiju je až budu psát nějaké porno. Průvodce je vyhnal ven, přistáli nedaleko místa, kde byl Petr minule. Šli několik desítek metrů od jeho minulé výpravy. Petr se musel ukrývat až na konci pole, aby sám sebe nezahlédl. Jitka se smála, když viděla Petra v minulé výpravě, jak se otráveně plazí pouští k městu. Za celou půlhodinu, kterou trval jejich pochod, si ani jeden z nich nestačil všimnout svých spolucestujících. Petr se pokoušel vymyslet, jak ba to měli udělat. Hlavou se mu honilo množství nápadů, ale všechny postupně zavrhnul. Nakonec jediné, co mohl jakš takš schválit, je, že se pokusí ve chvíli, kdy budou všichni čekat, co se bude dít, tak on „Petr“ zavolá „Ježíš“. Dav se k němu přidá a je hotovo. Měl radost, že na to tak pěkně přišel. Vešli do města. Úzkými uličkami se tlačili v houfu lidí, který s e před nimi utvořil.

„Ten tu před tím nebyl“ řekl Petr Jitka.

„Ani já na něj nepamatuji.“ zašeptala mu na oplátku ona. „To nic není, jenom před námi nějaký pán omdlel a oni ho ošetřují. Tak to tam stojí.“ řekla jim paní před nimi. Měla brýle a krátké vlasy. Pod očima jsou vidět vrásky, které ukazují, že má víc starostí, než by měla mít. Petr si ji dokázal krásně představit, jak se rve s plnými taškami domů z obchodu. Petr se na ní usmál. Jitka koukla na hodinky, který pašovala na přívěsku. „Petře máme nejvyšší čas.“ řekla.

A tak se drali mezi lidmi dopředu. Lidí bylo narváno až na náměstí. Ulice před nimi byly plné, náměstí bylo plné. Když se konečně podařilo dostat z ulice, vystoupil Pilát na hradbu. Chvilku trvalo, než se dav utišil. Petr Jitku někde ztratil. Volala na něj. Ale on neměl čas se otáčet. Musel se dostat, co nejblíž. Trubači zatroubili na trubky. Teď Petr málem narazil sám na sebe. Na poslední chvíli si sám sebe všiml. Díval se na sebe a pomalu uhýbal doprava. Když se sám od sebe dostal na deset kroků, ozval se z hradeb gong. Pilát promluvil. Petr se tlačil dál dopředu. Už kašlal na to, jestli sám sebe uvidí. Musel být co nejblíž. Prošel okolo Jitky. Ta na něho zamávala. „Lidé při příležitosti vašeho svátku každoročně uděluji milost jednomu z provinilců. Vy jste ti, kteří rozhodují o milosti a trestu… I dnes vám nabízím milost pro jednoho z vašich. Vyberte si kdo to bude. Barabáš? zloděj a lump, který na cestách loupil a zabíjel nebo Ježíš, který se za krále židů vydával? Oba se prohřešili proti zákonům Římu. Jednomu teď udělím milost. Kdo to bude, Ježíš nebo Barabáš ?“ Když Pilát přestal, byl už Petr skoro přímo pod jeho palácem. Bylo napjaté ticho. Petr se otočil na tváře všech stojících. Byli v napjatém očekávání. Nadechl se a zvolal. „Ježíše, Ježíše propust.“ poslouchal jestli se k němu přidá dav. „Co se děje?“ zeptal se muž vedle něho. „Asi nějakej provokatér“ řekl druhý. Sáhl po Petrovi.

Věděli, co mají křičet. Srazili Petra na zem a řvali „Barabáše“.

Petr si kryl hlavu rukama. Nohou bylo hodně, které si chtěly beztrestně kopnout. Naštěstí se k němu prodrala stráž. Za nohy vytáhla Petra z pod davu skandujících. Pilát zmizel z hradeb.

Dav se rozchází. Petr dál leží na zemi pod hradbou.

Nikdo si ho nevšímá. Všichni už na něj zapomněli.

Užili si svoje. Jdou za další zábavou. Na řadě je krčma a pivo zdarma.

Náměstí je prázdné. Jitka přiběhne k Petrovi. Konečně ho našla. Zvedne jeho hlavu z písku. Otře mu krev, která mu ztéká po obličeji.

„Petře, Petříku, co jsi to provedl. Neboj, všechno dobře dopadne.“ Petr se na ní dívá. Jeho rty se pohybují, ale nic nevysloví. Jdu k nim.

„Proč jste mne neposlechli. Proč ?“ ptám se jich, ale oni mne nevidí.

Dívají se na sebe. V Petrovi se zvedne bouře kašle. Když se uklidní, řekne jen, „Miluji tě“ a pak vydechne naposledy.

Stojím a koukám na ně. Jitka brečí. Petr je mrtev. Nemám tady už co dělat.

„Já to ale tak nechtěl“ šeptám.

Odcházím.

Utíkám, ale pořád je vidím. Jitka ho drží v náručí, mrtvého, jako Madona Ježíše, když byl sundán z kříže. Akorát, že na Petra všichni zapomenou…

Konec Takhle tento příběh skončit neměl. Možná jsem byl jeho autorem, než se Petr vzbouřil. Od té doby jsem byl jenom zapisovatelem jejich příběhu. Teď jsem ho přinesl vám, tak jak se udál. Snad v něm najdete něco, co by vás poučilo. 

Cesta díl 17 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Před zájezdem Zbývalo asi tři a půl hodiny, než Petra a Jitku vyzvedne autokar na shromaždišti. Ani jednomu se nechtělo jít domů. Zašli do své oblíbené kavárny na čaj. Sedli si do křesel v zadní části. Drželi se za ruce a mluvili o hloupostech. Neměli žádné vážné téma hovoru, povídali jenom proto aby mluvili. Oba byli trochu nervózní. Petr protože chtěl zachránit Ježíše a Jitka, protože nevěděla, co se bude v následujích hodinách odehrávat. Chtěla se Petra zeptat, co má vlastně v plánu, ale nechtěla kazit tu krásnou pohodu, která mezi nimi byla. Jejich vztah se za posledních pár dní hodně změnil. Dřív vedla JItka, teď se z hodiny na hodinu stal vůdce jejich vztahu Petr. Jak seděli, zvolna se jim brnění z ruky dostávalo do celého těla. Bylo příjemné, trochu lechtalo. Snad se jim i točila hlava. Jitka to připisovala panáku becherovky, který vypili ny kuráž. Petr už na sobě cítil, že je to vliv preparátu, který jim Docent vpíchl. Jeden jeho orgán si všiml, že v krvi je mnoho hormonů jednoho druhu. Petrovi balo jasné, co musí udělat. Nemohl si stoupnout, protože by hned bylo vidět, co se s ním děje. Tak seděl a rukou si ho tlačil a snažil se myslet na věci, které ho nevzrušují. Ale nebylo to vůbec lepší. Představoval si Jitku svlečenou a všechno, co by spolu mohli dělat. Ani Jitka nenabírala v čase na klidu. Nejprve cítila jenom lehké vzrušení, pak cítila, že má ohromnou chuť na sex. Nakonec byla ve stavu, kdy svou obrovskou sexuální touhu nedokázala ukočírovat. Poprvé v životě řekla: „Petře chci to s tebou jít dělat, hned.“ Petr si oddychl a řekl: „Jdem“ Zaplatili, zvedli se, číšník sice koukal divně,a le kašlali na něj. Vyšli na chodbu, když procházeli okolo dámských záchodů, chytil Petr Jitku za ruku a vtáhl ji do místnosti. Zavřeli se v jedné kabince. Začali ze sebe rvát šaty. Pak se ldouho a vášnivě milovali. Vůbec jim nevadilo, že je poslouchá a klíčovou dírkou střídavě pozoruje asi pět dívek sotva vyšlých ze základní školy. Co ony dívky po dobu dvou hodin, kdy se Jitka s Petem milovali, dělali, nevím, protože jsem taktně čekal až vyjdou v kavárně. Bylo mi hloupé je sledovat.

Na zájezd Na místo srazu dorazili právě včas. Autokar čekal jen na ně. Sedli si na svá místa a chvatně upravovali svoje oblečení. Usmívali se spokojeně. Všechno se odehrálo jako minulý zájezd, cestovka má připravený dokonalý scénář.

námitka „nezdá se ti, že jsi to teď trochu odfláknul ?“ zeptal se mne jeden známý, když jsem mu dal knihu číst. „Proč?“ zeptal jsem se na oplátku já. „Protože napíšeš, že všechno proběhlo jako předtím.“ řekl on. „Vždyť to tak proběhlo.“ bránil jsem se. „Ano, možná to tak proběhlo, ale čtenáře to neuspokojí“ „Dobrá tak si vzpomene, jak to proběhlo předtím.“ „Myslíš, že má někdo u knihy čas myslet, nejsi trochu idealista?“ „Dobrá tak se vrátí o kousek zpátka a přečte si to znovu.“ „Jsi blázen, jestli doufáš, že někdo bude chtít znovu číst jednu kapitolu. Tímhle tvzením jsi tuhle knihu odsoudil k tomu, že čtenář se na ní vykašle. Řekne si, když není autor natolik solidní, aby znovu popsal, co se dělo, tak jeho knihu číst nebudu.“ „Snad je zvědavý, co se stane dál.“ doufal jsem, že mi dá nějakou naději. Ale nedal. Řekl jenom „Ne“ a ukončil naší debatu. Dlouho jsem uvažoval, co budu dělat. Chtěl jsem do úvodu napsat, že kniha jej jen pro ty, kteří ji chtějí číst, ale bál jsem se, že jich příliš mnoho odradím. Tak ustupuji násilí a vypisuji zde názvy kapitol, které jsou o začátku cesty. Školící středisko (dvakrát), Instruktorův projev a nácvik cesty.

Těsně před odjezdem Petr i Jitka byli po celou dobu instruktážního semináře pěkně nervózní. Hlídali neustále hodinky, aby mohli včas namočit své prsty do lahvičky s kapalinou. Možná ta nervozita, možná zdržení instruktora zapříčinilo, že když měli jít obtisknout svůj prst na skleněný válec, dělila je od vypršení limitu pětiminutovka. Šli a ruce se jim klepali, teď si uvědomili riziko, které podstupují. Mezi přednáškami se z rozhovoru dvou pánů dozvěděli, že za pokus o podvod v cestách do minulosti se jsou tvrdé tresty. „Nikdo nemůže projít obranným systémem, kdo se o to pokusí, toho mučí.“ takhle to řekl jeden z nich. V tu chvilku se Jitka chtěla otočit a jít domů. Tiskla vší silou Petrovu ruku. On jí to vracel. Oba zapomněli na vzrušení, které s nimi cvičilo před hodinou. Oddechli si až když seděli v modulu. To se do jejich myšlenek vetřela euforie. Nebýt toho, že je neustále sledoval průvodce, ksákali by radostí. Možná by se i milovali. To spíš. Znovu to na ně šlo.

Cesta díl 16 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Čekání Bylo půl desáté, když položil telefon. Musel rychle jít ven, aby nepotkal Mámu. Neměl náladu jí něco vysvětlovat. Od návratu ze zájezdu s ní ani s Tátou pořádně nemluvil. Včera, když se vrátil domů, tak už spali a dnes jsou zatím oba venku. Rychle se oblékl a byl na odchodu. Najednou ho příšerně začalo bolet břicho. Měl to jen tak tak, že doběhl na záchod. Seděl a snažil se chvátat. Pokaždé, když už se chtěl zvednout, začala v jeho těle pracovat nová vlna. Bylo deset, když se konečně dostal ze záchodu. Jediný pohled na hodiny ho utvrdil v tom, že to asi nestihne. Potká Mámu akorát na chodbě. Otevřel dveře bytu. Vyběhl na chodbu a zabouchl za sebou. Už ji slyšel, jak na schodech mluví z domovnicí. Máma se jí ptala, jestli už Petr odcházel a domovnice mluvila úplně o něčem jiném. Tak se Máma otočila a vešla do baráku. Petr vyběhl po špičkách skoro až k půdě. Tam počkal až Máma odemkne a zaleze do bytu. Pak znovu po špičkách vyběhl ven z domu a utíkal ulicí směrem nahoru. Věděl, že ho asi vidí. Nechtěl, aby na něho stihla zavolat. Musel by se vrátit. Tak pádil jsko o život. Vydechl si až za rohem. Šel do samoobsluhy koupit kolu. Byl uhnaný. Já jsem stál u jogurtů. Petr neměl učesané vlasy a zhluboka dýchal. „Ahoj Petře.“ pozdravil jsem ho. „Už mne sereš, jak se mi pořád motáš do života.“ vykřikl Petr. Bylo to tak nahlas, že všichni lidé okolo se na něj podívali. „Myslíš, že je to nějaká slast bejt literárním hrdinou. Mylíš, že mne to baví, když pořádně nevíš, co s mnou bude. Ty nejsi žádnej spisovatel.“ Původně jsem se tu objevil, abych mu rozmluvil jeho cestu, ale naštval jsem se. „Co bys jako hrdina chtěl? Chceš mít stovky ženskejch, na každý stránce na to skočit s jinou, chceš vystřílet bandu teroristů, nebo co bys rád?“ čekal jsem odpověď. Když nic neřekl, nasadil jsem vyčítavý tón. „Už jsi mohl být dáno volný, kniha mohla v klidu skončit, ale to ne, ty musíš bejt prostě pan hodnej“ Petr se konečně zmohl na slovo odporu.„Nemohu dopustit, aby mojí vinou zemřel člověk.“ „Copak ty jsi byl první, kdo vykřikl?“ zeptal jsem se zoufale. „Ne, já ne, ale Liduška, která to nevydržela. Na tom náměstí byly jenom turisti, žádnej domorodec. Copak tebe neděsí, že všechny ty zájezdy jsou jenom proto, aby zemřel někdo, kdo chtěl lidem pomoci?“ „Je to tak napsáno v bibli, co se má stát“ „Co když bible je jen součástí plánu, jak zlikvidovat Ježíše. Co když je podvrh? Nebojíš se být posluhovačem. Nebo jsi snad ty autorem toho podvrhu?“ „Proč já?“ bránil jsem se.„Já jen popisuji příběh, já funguji jako nestranný pozorovatel, ktyr je tu od toho, aby vše podle pravdy zaznamenal.“ „Proč si nenapsal, proč všichni domorodci byli doma a modlili se? Proč si byl Ježíš tolik překvapený svou smrtí? Proč?“ Poslední otázku pronesl Petr a mezitím se dral ven houfem zvědavců, kteří se okolo nás objevili. Já zůstal stát uprostřed kruhu. Připadal jsem si jako nahý. Všichni mne sledovali. Vyslechli si náš rozhovor a čekali jak se zachovám. „Já mám ruce čisté.“ Zavolal jsem za Petrem přes hlavy zvědavců. Dav se mnou patrně nesouhlasil, protože když se rozcházeli, dívali se na mne velice pohrdavě. Tahle kniha se mi pomalu vymyká z rukou. Asi bych měl přestat.

V laboratoři (zase) Po naší hádce Petr s lahví koly vyběhl ven, nastoupil do první tramvaje a odjel do výzkumného ústavu. Sedl si na schody před budovu a pil z lahve limovádu. Bylo ještě moc brzo. Nechtěl Docenta rušit a taky čekal na Jitku. Přišla o chvilku později než se domluvili. Nesla si aktovku, musela jít rovnou ze školy. Přivítali se. Líbali se. Vzali se za ruce a společně šli do laboratoře za Docentem. Zazvonili na zvonek, dlouho se nice nedělo. zazvonili zvovu. Zase nikdo nešel. Už si mysleli, že se něco stalo, když se otevřely dveře. Vyšla z nich padesátiletá Docentova sekretářka, měla rozcuchané blond kudrlinky, rtěnku rozmazanou po celém obličeji. Zapínala si blůzu. Sukni měla otočenou obráceně. Koukali na ní a nevěřili vlastním očím. „Pojďte dál“ ozval se z laboratoře Docentův hromový hlas. Vešli. On si zapínal zip u kalhot a u umyvadla zkoušel umýt rudou barvu z látky v rozkroku. Petr i Jitka byli zhnuseni. „Posaďte se. trochu jsem se zdržel. Už nejsem nejmladší.“ huhlal od umyvadla. „Taky se ta čúza stará nemusí tolik matlat, stejně jí to nepomůže.“ říkal, když se utíral do ručníků. Petr se na sebe s Jitkou podívali. „No co, nebuďte citlivky, jsem chlap a mám svoje potřeby.“ řekl Docent, když si všiml jejich výmluvných pohledů. „Tak a teď k práci, kvůli které jsme tady.“ začal z jiné strany. „Připravil jsem pro vás všechno, co je potřeba. Kdy jedete?“ „Dnes večer“ vyhrkli oba dva skoro současně. „Kolik je hodin?“ zeptal se Docent a koukl na svoje hodinky. „Půl druhé“ sám si odpověděl. „Máme nejvyšší čas začít. Píchnu vám injekci, ve které bude preperát, ten vám do dvou hodin úplně změní krevní obraz. Žádný současný diagnostický přístroj nezjistí, že máte jinou krevní skupinu, jiný faktor a podobně. Změna vydrží působit asi dvanáct hodin. Pak se vaše krev vrátí do normálu. Má to ovšem jeden vedlejší účinek, nepřekonatelnou chuŤ na sex. Zvyšuje se výrazně hladina pohlavních hormonů. Těžko se to ovládá, zvláště prvních pár hodin.“ Posledních pár slov zdůrazňoval Docent a mrkal přitom střídavě na Petra a Jitku. Pak se zvedl a na stůl pomalu nosil věci, které byly připravené na vedlejším pracovním pultu. Mezitím pokračoval ve vyprávění. „S otisky prstů je to horší. Měl jsem metodu, kterou jsem donedávna úspěšně používal. Prošla i u policie. Bohužel pouze do chvíle, než se na trh vrhnul náš Milan Šimánek se svým novým vynálezem. Určitě ho použil u té své cestovky. Tak jsem musel celou noc pracovat a nakonec jsem našel způsob, ale je velice problematický. Účinkuje pouhou půlhodinu. Tedy dá se obnovovat. Je to tahle růžová voda. Do ní se musí prsty namočit ztak na dvě až tři minuty. Pak se změní základní struktura otisku. Nikdo, ani nejlepší počítač ho nespojí dohromady s Vaším. Ale je tady ta půlhodina.“ Docent najednou ztich a natahoval do stříkačky modrou kapalinu. Nasadil jehlu a povídá:" Tak kdo bude první." Petr se podíval na JItku. Měl by to být on, ale od mala se injekcí bál, omdléval, když nějakou dostal. Jitka se na něho usmála. Dodal si odvahy a zvedl se. „Jen seď mladej.“ posadil ho Docent zpátky do křesla. Přistoupil k němu , vytáhl rukáv. Do žíli mu vytlačil celou velikou stříkačku. To Petr ale neviděl, měl hlavu otočenou na druhou stranu a zatnuté zuby. Stejnou injekci dostala i Jitka. Docent jim dal lahvičku s růžovým roztokem, popřál jim hodně štěstí a vyhodil ze své kanceláře. Když šli nahoru, potkali sektretářku, jak spěchá do laboratoře, měla opravený make-up a usmívala se. Bylo jim zle, když si představili, co se bude dole dít. Ruka jim divně brněla.

Cesta díl 15 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

V laboratoři Jistě se ptáte, proč začínám novou kapitolu, když budu pokračovat v minulé. Je to proto, že nechci aby tady byly dlouhé kapitoly a ta předchozí se už docela protáhla. Uznejte sami, milí čtenáři, jak je nepraktické muset odložit knihu uprostřed kapitoly. Krátkou kapitolku v pohodě v klidu dočtete a pak se ke své knize vrátíte na začátku další. Takže pokračujeme. „Moc nám nepomohl pacholek.“ řekl Docent. „ale mi ho převezeme“ uchechtl se bokem. Prohrábl si vlasy v místě, kde mu už hodně řídly. „Budeme muset změnit otisky prstů a krevní obraz..“ Škrábal se za uchem. „Mně taky.“ řekla Jitka do ticha. „Já jdu s Petrem, protože možná bude potřebovat pomoc.“ „Ne nemůžeš riskovat“ ohradil se proti jejímu rozhodnutí Petr. „Jdu s tebou, protože nechci, aby se ti něco stalo.“ řekl Jitka hlasem, kterému se neodporuje. „Nemůžeš, je to nebezpečné.“ Pokoušel se jí to klidně petr vymluvit. „Pro jednoho to bude těžké, pro dva skoro nemožné.“ Snažil se jí zvyklat, ale ona si stála za svým. „Nehádejte se mitu, nebo vás vyhodím.“ okřikl je Docent. „Já se tu namáhám, vy se hádáte.“ Začal chodit kolem dokola po místnosti. Jitka vzala Petra za ruku, podívali se vzájemně do očí." Chtěli si říct, že se milují, ale museli mlčet. „Mám to.“ zařval docent. "Jděte si objednat zájezd a zítra přijďte, všechno bude připravené. A teď padejte, musím pracovat. " strkal je před sebou z místnosti.

Petr a Jitka Vyšli z výzkumného ústavu. Scházeli po schodech na ulici. Drželi se za ruce. Prsty měli propletené. Oba se usmívali. Chodili dlouho ulicemi a smáli se, honili se, radovali, protože objevili lásku, která se z jejich vztahu pomaulu vytrácela. Cítili vzájemně, jak moc se milují, cítili, že jeden bez druhého nemohou žít. Nevím, jak dlouho chodili, čas běžel pomalu a oni ho nevnímali. Bylo už hodně pozdě v noci, když se rozešli do svých domovů. Líbali se pod lampou. Každou chvilku jim na hlavu přistála nějaká můra, která si upálila křídla. Měli jich plné vlasy. Pak se Jitka rozeběhla k domovu. Petr počkal až za ní zaklapnou domovní dveře a v jejím pokojíku se rozsvítí světlo. Pak se sám vydal na cestu domů. Nešel normálně, poskakoval, běhal, mával rukama a prozpěvoval si. Křičel do noci o jejich lásce a byl šťastný. Na nebi zářily hvězdy. Úplně zapomněl na Ježíše, Libušku a všechny, kteří jsou vini a na toho, kdo to všechno vymyslel a rozhodl se tak zahubit Ježíše. Myslel jen na Jitku. Když ležel v posteli, myslel na její tělo. Vzrušilo ho to. Onanoval. Pak musel jít znovu na záchod. Když se oplachoval, věděl, že ji miluje.

Zařizování zájezdu Ráno, když se Petr vzbudil, měl velikou chuť zavolat Jitce. Chtěl jí slyšet, chtěl jí něco krásného zašeptat do ouška. Ale bál se, že jí probudí a tak nezavolal. Potřeboval jsem s Petrem něco projednat, chtěl jsem ho přemluvit, aby nedělal hlouposti, když Jitka takhle zklamala. Vytočil jsem jeho číslo. Petr byl zrovna v kuchyni, když telefon poprvé zazzvonil. Šel ho zvednout, už jsem se radoval, když se najednou nad sluchátkem zastavil, otočil se a odešel do koupelny. Nechápal jsem, jak se mohl dovědět, že mu to telefonuji já. Nechal jsem přístroj schválně dlouho vyzvánět, ale bylo to zbytečné. Táta byl v práci, Máma asi na nákupu. Petr se se mnou nechtěl byvit. Naštvaně jsem třísknul sluchátkem. Když Petr slyšel, že jsem to vzdal, šel a zvedl sluchátko, vytočil číslo, které bylo na reklamním letáku oné cestovní kanceláře. „Haló prosím,“ ozvala se slečna, stejná jako minule mně. „Dobrý den, tady Václav ŠŤastný. Představil se Petr do telefonu. "Rád bych si u vás objednal zájezd, nejbližší termín, pro jednu osobu do Jeruzaléma.“ „Nejbližší termín je dnes večer.“ „To mi vyhovuje.“ zaradoval se Petr. „Dobrá poznamenám si vás.“ zaštěbetala mile slečna. „jaké jméno“ „Václav Šťastný“ „Moment, pane Šťastný, vy už máte tento zájezd i s manželkou zamluvený.. Vaše žena Jitka ho objednala dnes ráno.“ „To je asi nějaký omyl.“ nechápal Petr. „Volala chvilku před vámi a rezervovala letenky pro dvě osoby.“ Petrovi to došlo, Jitka chce s ním za každou cenu jet. „Nešlo by její letenku zrušit?“ zkusil poslední šanci. „Bohužel ne, výslovně nám zakázala zrušit to.“ „Dobrá děkuji.“ řekl Petr a položil sluchátko. Byl na Jitku trochu rozlobený. Taky na někoho, kdo jí prozradil jeho falešné jméno. Jediný, kdo to mohl vědět jsem byl já, napadlo Petra. Podíval se směrem, kterým mne tušil. Zuřil. Byl jsem rád, že nejsem vedle něj. Raději jsem došel překontrolovat řetízek na dveřích. Byl v pořádku. Petr vytočil telefon k Jitce. Chtěl s ní mluvit. Chtěl jí zavolat a rozmluvit jí její šílený úmysl. Ona asi nebyla doma. Nedalo se nic dělat.

Cesta díl 14 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

V laboratoři Vešli dovnitř. Laboratoř zářila čistotou. Všude byly bílé kachlíky. Na zemi, na stěnách i na stropě. Pouze každý desátý byl tmavě modrý. Vybavení laboratoře bylo skromné. Několik skříněk, dva pracovní stolky, na nich počítače a prostředkem se táhl dlouhý pracovní pult. Na něm stály nejmodernější přístroje, většina přímo napojená na kontrolu počítače. Místnost byla osvícena zářivkami. Vůbec se vám nezdálo, že jste deset metrů pod zemí. Světlo bylo jako za slunného dne. „Tak, co jsem mi přinesli?“ zeptal se docent a prohrál své prošedivělé vlasy. „Dáte si kávu nebo čaj nebo snad něco ostřejšího?“dodal hned se šibalským úsměvem. Hrnul se k jedné ze skříní. Otevřel ji a ta byla plná všemožných lahví, nádob a misek. Zastavil se uprostřed pohybu a čekal na odpověď. „Já nic.“ řekl Petr. Jinak jenom naznačila, že nic. Ve skutečnosti si myslela, ať si to Docent nabouchá někam. Na starci bylo vidět zklamání. Zavřel skřŇ a šel zpátky k pracovnímu stolku. Usedl do křesla a zbylá dvě místa nabídl návštěvě. „Povídejte.“ pokynul jim, jako státník, udělující milostivě audienci poddaným. „To má po otci, ještě z dob, kdy byl veliké zvíře.“ řekla mi později Jitka. „Pane docente, je to delší vyprávění, na konci kterého vás požádám o pomoce“ začal Petr. „Nu mladý příteli, dejte se do toho, rád si odpočinu při vašem vyprávění a budu-li moci, rád pomohu.“ A Petr spustil znovu od začátku svůj příběh. On je dobrý vypravěč, ale bude povídat jen to, co vy už znáte, proto je zbytečné všechno znovu opisovat. Jen musím dodat, že řekl, že se cítí být odpovědný za smrt Ježíše a rád by svou chybu napravil. Docent se po celou dobu vyprávění usmíval, možná neposlouchal, možná myslel víc na to, co viděl Jitce pod sukní. Jitka naopak sledovala Petra, visela mu očima na rtech a kdyby na ní koukl, viděl by, jak moc ho miluje. Jestliže Jitka odcházela z domova s úmyslem Petra Přemluvit, aby nechal hloupostí, teď v průběhu plamenných slov měnila názor a když skončil byla pevně rozhodnutá: Za prvé pomoci mu ze všech sil a za druhé vdát se za Petra, co nejdříve.

V laboratoři (podruhé) Petr skončil. Podíval se na Docenta. Ten dál seděl a usmíval se. Petr jemně zakašlal. „Zajímavé, zajímavé, zajímavé.“ začal opakovat docent dokola. Petr se podíval na Jitku. Jeho výraz napovídal o pochybnosti, je-li volba pomocníka správná. „Zajímavé“ řekl asi podvacáté Docent. „Tak ty potřebuješ převést kontrolní systém.“ Ztichl a jeho oči bloudily po neviditelném seznamu. „Mám to“ vykřikl a vyskočil z křesla. Petr a Jitka se lekli. Docent začal procházet po místnosti a polohlasem, víc pro sebe než pro své dva hosty, říkal: „Mám jednoho bývalého žáka a to je odborník na takovéhle věci. On sám nejednou něco podobného vyráběl. On vždycky dělal podobné hlouposti. On a jeho počítač byly jedna ruka. Jeho mozek je …“ Zastavil v půlce věty. Koukl na vyděšenou dvojici a vyrazil zpět na svou židli. Sedl, zvedl sluchátko, vytočil číslo. Bylo slašet, jak telefon zvoní. Pak se ozvalo: „Haló Šimánek, prosím.“ „Nazdar Milane, jak se vede.? Mám na tebe velikou prosbu. Máš chvilinku?“ „To jste vy pane Docente?“ „Jó, kdo jinej.“ „Pro vás mám vždycky čas“ „To jsem rád. Mám tady jednoho mladého kolegu. On cestoval s cestovní kanceláří někam do minulosti a zájezd se mu moc líbil. Chtěl by se tam podívat ještě jednou. Myslím, že ty jsi jediný, kdo by mu mohl poradit.“ „Je to Dream tour?“ „Víš, že nesmíme uvádět její skutečné jméno.“ „Aha promiňte. Tak znovu. Je to ta co myslím?“ „Jo to je přesně ona.“ „Tak to nepůjde, protože její ochranný systém jsem stvořil já sám a ten je neproniknutelný.“ „Nevymýšlej si, všechno má díru.“ „Moje práce ne, ta je dokonalá.“ „Ale ošidit se to určitě nějak dá.“ „To ano“ „No paráda.“ „Neradujte se, jedinou možností je změnit otisky prstů a předělat krevní obraz a potom existuje určitá naděje.“ „Jinak to nejde? Tos nenechal nějakou skulinu, abys ty sám mohl…“ „Ne. Kdybych ji nechal, mohl by jí někdo jiný objevit a pak bych ztratil své dobré jméno. Firma Šimánek musí být vždy dokonalá.“ „No moc jsi mi nepomohl kamaráde. Co právě děláš?“ „Zrovna jsem získal novou práci na ochranu čističky odpadních vod.“ „To je dobrej kšeft?“ „Jo z vody se tam získává nová suroviny na výrobu jedné supertajné látky. Ale nikomu o tom ani muk..“ „Nikomu toneřeknu, měj se zatím.“ položil sluchátko „ty šašku“ ulevil si a povídá Petrovi „Byl to vždycky namyšlenej parchant, ve škole mi při hodinách vyráběl výbušniny a myslel, kdovíjak není vtipnej.“

Cesta díl 13 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Telefon Zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko. Volala Jitka. „Co děláš a kde je Petr a tak.“ „Počkej moment,“ poprosil jsem ji. Dopsal jsem slovo a vypnul stroj. „No už můžeš. Povídej.“ „Ptám se kde je Petr? To se ještě nevrátil ze zájezdu?“ „Nevím, kde je. Teď odemne odešel, kdybys nerušila, mohl jsem to právě napsat, pak bych ti řekl.“ „Dobrá, ale musíš mít v plánu kam ho chceš poslat.“ „Nemám, já chtěl už příběh dávno skončit, ale on se vzbouřil.“ „Jsi autor, tak ho někam pošli, já na něho počkám a uklidním ho.“ „Myslíš, že to zvládneš?“ „Neboj, my ženy máme svou taktiku, jak zvládnout muže.“ „Dobrá pošlu ho do výzkumného ústavu k doktoru Kovářovi“ „K tomu šarlatánovi.“ „není šarlatán“ „Je, školu udělal jen kvůli otci a dnes dělá ostudu.“ „Ale já z něho udělám skutečného vědce, jakého Petr potřebuje. Mě se líbí jeho jméno, pro postavu vědce akorát.“ „Jenže vědec má být nějaký, jenže ze jména Kovář čiší dobrota a laskavost a to tenhle náš rozhodně není.“ „No, Možná je trochu nedobrý.“ „Nedobrý, svině to nyla a je.“ „Prosím, nemluv mi sprostě do knihy. Víš, že nesnáším ženský, který mluví sprostě.“ „Dobrá“ „Petr teda půjde ke Kovářovi. Tak tam na něho počkej, třeba na chodbě.“ „Nestarej se, zacházíš se mnou jako s malou holkou.“ a položila sluchátko.

V laboratoři Petr musel na zvonek se jmenovkou Kovář zvonit několikrát, než mu bzučákem otevřel hlavní vchod. Vyběhl po schodech do pátého patra. Zaklepal na dveře jeho kabinetu. „Dále“ ozval se ženský hlas. Petr otevřel dveře. U stolu seděla sekretářka. Stokilová, padesátiletá žena s blond vlasy a výrazným makeupem. „Pan docent je dole v laboratoři číslo pět.“ žakla aniž zvedla oči od ženského časopisu. Petr tiše zavřel dveře a vydal se po schodech sedm pater dolů do suterénu. Když už deset minut bouchal na dveře suterénní laboratoře objevila se na schodech za jeho zády Jitka. „Ahoj“ pozdravila „proč na něho nezazvoníš?“ Petr se překvapeně otočil. „Ahoj, kde se tady bereš?“ zeptal se. Nečekal na odpověď. Poslal tě on" myslel mne „abys mne zastavila. Chce abys mne přemluvila, že dělám hloupost. Jestli to hodláš dělat, musím tě upozornit, že budeš dělat zbytečnou práci a akorát mne naštveš.“ „Nepřišla jsem tě přemlouvat, musíš sám vědět, co je nejlepší. Jsi dospělej.“ řekla Jitka a stiskla zvonek nalevo od dveří. Petr na ní koukal ještě vyděšenějinež předtím. Nechápal co říká. V životě od ní něco podobného nečekal. „Kdopak mne to chce vidět?“ vykoukla ze dveří bílá hlava. „Dobrý den pane docente.“ pozdravilů Petr, když se trochu vzpamatoval ze šoku, kterým právě prošel. „Dobrý den,“ řekla i Jitka, ale na první pohled na ní bylo vidět, že toho člověka nemá příliš v lásce. „Pane docente, jdu za vámi s velikou prosbou.“ řekl Petr. „Pojďte dál, pojďte dál hosti.“ Otevíral jim docent dveře dokořán. Vešli do laboratoře. Byla osvětlena modrým světlem. po zemi se válel kouř. Všude po stěnáchbyly skleněné nádoby a v nich v lihu uložené ostatky lidské tkáně.

Stop „Myslel jsem, že chceš popsat seriózní laboratoř, že chceš aby tvoje kniha byla pravdivou výpovědí a něčem a vymýšlíš si takové hlouposti.“ řekl mi jeden můj známý, který se zastavil na návštěvu a právě mi přes rameno četl pár posledních řádků. „Ano chci aby můj román vypadal seriózně, ale čtenář si žádá nějakou část tajemna a mystična.“ hájil jsem se. „to je povinná daň, kterou musíme všichni čtenáři zaplatit.“ „Jen se nevymlouvej, chceš pracovat nově, tak popiš laboratoř, ajk skutečně vypadala, nikdo by ti stejně nevěřil, že ještě existujevědecké místo, kde se po zemi válí kouř. Jediné, co se může válet, bude nepořádek, to když je tvůj vědec prase, ale mlha“ ukázal si na čelo. „za další pro seriózní vědecké bádání, musí být dostatek světla, žádné modré šero. Tak to koukej opravit a nevymlouvat se.“ „Myslíš, že je to nutné.“ snažil jsem se ho přemluvit, protože tajemná laboratoř je mi milejší, než popisovat kachlíkový sál plný techniky a nejnovějších přístrojů. „Je to nutné, má-li to být dobrá kniha. Musíš to udělat.“ zavelel. 

Cesta díl 12 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Pokračujeme Petr mezitím, co jsem byl pryč, doběhl uličkami na kraj města. V hlavě měl zmatek. Jestli ho ráno všechno štvalo, teď měl pocit, že se na něho všechno hroutí. Jak běžel uličkami Jeruzalému, zatočil špatně na jedné z křižovatek a doběhl na jiný okraj města. Vyšel branou ven a ocitl se mezi odpadky. Stál na kraji velikéskládky. Po ní se pohybovaly shrbené postavy. Mlčky, strnule se posouvaly hromadou zbytků jídla, výkalů a mrtvých zvířat. Na všem seděly stovky velikých much. Okolo Petr se jich hejno objevilo, sedali na něho, otíraly jednu nožičku do druhé, protahovaly si křidýlka. Petr se po nich oháněl, ale bylo jich moc. „Co tu chceš?“ ozval se za Petrem hromový hlas. Petr se otočil. Za ním stál chlap skoro dvoumetrový, svalnaté paže měl vystrčené z děravého pytle. Okolo pasu měl místo pásku omotaný provaz, na něm viselo několik pytlíků a jedna mrtvá kachna. „To je moje místo.“ zahromoval. „Já vím, já …“ snažil se vymlouvat Petr, ale on si ho už nevšímal. Vrhl se na zem a vítězoslavně sebral zlomený nožík. „Dobrý.“ pochválil si sám sobě svůj nález a zdvihl ho vysoko nad hlavou. „Dobrý“ řekl Petr, kýval hlavou a pokoušel se vycouvat zpět do městské brány. „Stop!“ zařval obr a vrhl se na Petra. „Je konec“ pomyslel si náš hrdina, zavřel oči. Obr ho oběhl a za patou mu zvedl zase jeden ze svých pokladů. Když Petr znovu otevřel oči, odcházel obr od něho a s něčím se mazlil. Původně utíkal Petr, aby si všechno srovnal v hlavě. Teď se vracel a přemýšlel nad tím, že ten obr byl moc podobný tomu, kterého potkal na smetišti doma. „Všechno je hodně podobné. Svět se moc nezměnil. Jenom hodnoty, pro které blbneme jsou jiné.“ šeptal si Petr pro sebe. V těchto a podobných úvahách se vrátil zpět na hlavní cestu . Jeho výprava se spolu s jinými právě vracela k modulu. Nenápadně se připojil ke skupině. Nikdo si patrně nevšiml, že zmizel. Tlusťoch se sice tvářil nevrle, ale nic neříkal. Jenom Máma měla v koutku očí výčitku. Proto se raději díval jen před sebe. Půlhodina k modulu uběhla mnohem rychleji, než předtím. Libuška se smála, už nebyla nervózní, moc se jí zájezd líbil. Byla ráda, že nic nezkazila. Zpátky doma Domů, do svého času se vrátili asi deset minut po odjezdu. Za další půlhodinu je autokar vyložil před domem. Táta odemkl, pustil Mámu první. Petr se zastavil a povídá. „Musím ještě něco nutného vyřídit, vrátím se později.“ Táta se usmál „Vyřiď Jitce, že mocc děkujeme.“ „Nejdu k ní …“ zavrčel Petr, ale Táta ho už neslyšel. Zmizel ve dveřích. Petr se rozeběhl ulicí nahoru.

Návštěva Ani jsem nestihl dopsat posledních pár řádek, když se u mých dveří ozval zvonek. Otevřel jsem. Dovnitř se hrnul Petr. Byl pěkně rozčílený. „Cos to udělal, teď to vypadá, jako bych i já dal zabít Ježíše. A ty jeho oči, musel jsem ho potkat? Jsi naprosto necitelnej parchant.“ Tlačil mne před sebou do pokoje. Před obličejem mi mával pěstí. „Co mám teď dělat? Co? Jak se mám vyrovnat s tím, že jsem dal ukřižovat Ježíše?“ dotlačil mne k pohovce, která byla na konci pokoje. Trochu se uklidnil. Já sebral odvahu. „Posaď se.“ zavelel jsem " a já ti všechno vysvětlím, snad to pochopíš a uznáš, že mé důvody byly poctivé a čisté." Vzal jsem ho za rameno a vedl ke stolu. Zrovna se mi začala vařit voda na čaj. Udělal jsem dva veliké hrnky. Postavil je před nás. „Sladíš?“ zeptal jsem se Petra „Ne díky, nebo jó.“ a hrábl do cukřenky. Plnou hrst kostek hodil do čaje a míchal lžičkou. Rozčilovalo mne, jak naráží na stěny hrnku a vydává cinkot. „Přestal bys laskavě dělat ten rámus.“ povídám mu. „chystám se ti vysvětlit důležitou věc a ty …“ mávl jsem jen rukou. Usrkl jsem čaje. Petrovy oči mne upřeně sledovaly. Spálil jsem si jazyk. „Já poslouchám“ řekl o poznání klidněji. „povídej“ „Víš“ ale já sám nevěděl, nevěděl jsem odkud začít.„Víš Petře, tahle kniha by měla lidem ukázat, že všechno je jen hra a my klidně můžeme být jenom loutky v něčí ruce. Chceme sice něco dělat, ale nakonec děláme, co ten někdo chce. Druhá věc, kterou chci uvést na sou obhajobu, je, že sám pán Ježíš říkal: Trpím za vaše hříchy, aby vy jste došli vykoupení nebo tak nějak to bylo. Já jsem autor, já musím vymýšlet i hlouposti a neznamená to, že jsem padouch. Jenom varuji, občs upozorňuji a tak …“ „Je to moc pěkné, co tu povídáš, ale nemáš právo nás do svých výmyslů tahat.“ říkal Petr a levou rukou dával svým slovům důraz. „Proč jsi ty sám nebyl hlavní postavou.“ „Já nemohu být postava, nikdo by nevěřil, kdybych to prožil já sám. Lépe se tomu uvěří, nezlop se, všechno už skončilo, mámo to za sebou. teď už zase budeš žít bez mých zásahů.“ „Jak mám klidně žít, když jsem viděl jeho oči. Jak můžeš takhle skončit. Vždyť to nemá konec. Musíš pokračovat.“ Ne, to je konec, každý, teď sám musí uvažovat, co je dál. záleží na jednotlivci, co chce aby se stalo. " snažil jsem se mu vysvětlit. On se ale nedal. Zvedl se a povídá. „Já to takhle nenechám. Změním tvůj příběh. Neskončí to zle. Já Ježíše zachráním.“ „Jak to chceš udělat. Nikdy už tam znou neprojdeš. Nepustím te, znají tvoje otisky, mají tvou krev, tvoje fotka je v databázi. Nedá se tam jet dvakrát.“ vysvětloval jsem mu. Ale Petr byl rozhodnutý. Zvedl se prudce ze židle. „Já to dokážu, musím, protože on, když se na mne podíval, tak věřil, že ho dokážu zachránit.“ odcházel ke dveřím. Seděl jsem najednou sám u stolu a díval se na jeho nedopitý šálek čaje a uvažoval. „Nedokáže to, nikdo to nezvládl.“ Zvedl jsem se rychle, vzal z věšáku plášť a vyběhl za ním do večerního města. Musím ho sledovat, abych věděl, co bude dál. 

Cesta díl 11 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Konečně Dav zašuměl. Petr zvedl oči nahoru k ochozu. Za zdí se vynořila postava muže. Pokynul davu a hukot se zastavil. Bylo napjaté ticho. Každý na náměstí, jako jeden člověk se díval upřeně na toho muže. Byl oblečen do barevného roucha, jaho hlavu a ruce zdobily šperky. Chystal se k rpojevu. „To je Pilát Pondský..“ běželo davem z ucha do ucha. K Petrovi ta zpráva dorazila ze dvou stran, neposílal ji dál, protože už nebylo komu, jenom pokýval hlavou. Pilát vystoupil na vrcholek hradeb, tak, aby bal vidět celý. Pozdravil pokynutím ruky shromážděný dav. Trubači zatroubili na dlouhé trouby. Z věže se ozval gong. Pak promluvil. „Lidé, při příležitosti Vašich slavností každoročně uděluji milost jednomu z provinilců. Vy musíte rozhodnout o milosti a trestu. I dnes vám nabízím milost pro jednoho z vašich… Vyberte, kdo to bude. Barabáš, zloděj a lump, který na cestách loupil a zabíjel, nebo Ježíš, ten, který za krále židů se vydával. Oba se prohřešili proti zákonům Říma. Jednomu z nich dnes mohu udělit milost. Bude to Ježíš, nebo Barabáš?… "Zmlkl a se zdviženou pravicí čekal na odpověď davu. Petr věděl ze školení, že má křičet "Barabáš“, že pro zloděje musí žádat milost, ale zároveň věděl, že má počkat, až začnou oni. Má se jen přidat. Tak ho to dvě hodiny učili na školení. Tak stál a čekal. Čekal, až někdo začne, aby se mohl přidat. I ostatní okolo čekali. čekali a stáli. Trvalo to už dvě minuty a nikdo se neozýval. Petr začal být nervózní. Celý dav začal být nervózní. Jeden se koukal na druhého, nidko nevěděl,co se děje. Petr se podíval na Piláta. I on tam stál překvapený z ticha, které zavládlo nad náměstím. Před Petrem pár kroků se ozvalo zakašlání. Libuška nervózně koukala okolo sebe. Na čele jí vyskákaly kapičky potu. Brada se jí třásla. „Barabáše“, vykřikla. Její hlas byl tichý, přiškrcený a sípala, ale pro všechny okolo byl osvobozením. Jeden po druhém se lidi přidávali a radostně křičeli, „Barabáše“. I Petr křičel, všechno probíhalo, jak mělo.

Můj vstup (poprvé do příběhu) Stop. Petr přece nemá křičet. Jemu má být něco nápadné. Nemůže si dělat, co chce. Tak zpět. Od Libušky znovu Před Petrem pár kroků se ozvalo zakašlání. Libuška nervózně koukala okolo sebe. Načele jí vyskákaly kapičky potu. Brada se jí třásla. „Barabáše“, vykřikla. Její hlas byl tichý, přiškrcený a sípala, ale pro všechny okolo byl osvobozením. Jeden po druhém se lidi přidávali a radostně křičeli, „Barabáše“. Jediný kdo nekřičel byl Petr. „Co se stalo“ ptal se ho jeho vnitřní hlas. „Jak to, že začala první křičet ta stará paní?“ Pochybuje, přemýšlí, je zmatený. Tlačí se davem kupředu, dere se mezi lidmi, je uprostřed radujícího se davu. Každému, komu může zkontroluje rubovou stranu oděvu. Všichni tam mají stejnou značku půjčovny oděvů jako Petr. Nenašel na celém náměstí jediného člověka, který by ji neměl. „Co to má znamenat?“ křičí. Hledá někoho, kdo by nebyl turistou. Projde celým shromážděním. Lidé se už pomalu rozcházejí, když projde na druhý konec náměstí. Neví, co se dělo na hradbách. Neví, co se stalo dál. Náměstí se vyprazdňuje, on dál stojí v písku a přemýšlí. Všichni turisté se dravě vrhají za další atrakcí, kterou mají zaplacenou. Petrovi nejde z hlavy otázka, kde jsou všichni místní. Za jedním oknem vedoucím na náměstí se objevila zarostlá tvář. Smutné oči se zadívali na Petra. Viděl v nich bolest a pokoru, zradu a smutek. „Ta tvář, odkud ji znám?“ běželo Petrovi hlavou. „Kdo to byl?“ ptal se sám sebe a vzpomínal, prohlížel všechny obrázka, které měl v paměti uchované až mu najednou blesklo. Tvář už dávno znovu zmizela, ale Petr to věděl, byl to Ježíš. Zná ho z obrázků a soch. Petr padl na kolena, nikdy předtím se nemodlil, nevěřil asi v boha, ale teď klečel v písku, ruce měl sepnuté a cítil strach. Hlomozem se otevřely vrata vlevo od Petra. Lekl se. Vstal. Z vrat vyšli vojáci. Vlekli za sebou chlapa v okovech, vedli ho k ukřižování. Petr rychle couval z náměstí, věděl, že se nesmí s vojáky dostat do kontaktu. Vyběhl do ulice kterou sem přišli. Zastavil u prvního domu, opřel se zády o zeď. Pokoušel se si v hlavě srovnat události posledních minut. Za oknem u jeho hlavy se ozval pláč. Nakoukl dovnitř. V místnosti na kamenné podlaze klečela veliká rodina, modlili se a po tvářích jim kanuly slzy. „Co se děje?“ křičel v Petrově hlavě neznámý hlas. Starý muž v rohu místnosti zvedl hlavu a zadíval se na Petra. Petr se lekl. Rychla vystrčil hlavu ven, nadechl se a běžel ulicí ven z města. Najednou se zasttavil. Došel k nejbližšímu domu a oknem nakoukl dovnitř. Naskytl se mus tejný pohled jako předtím, všichni se modlili a plakali. Vedle uviděl stejnou scénu a vedle taky, všude, kam nahlédl, byli všichni doma a modlili se. Chytil se za hlavu a utíkal pryč.

Přerušení Chápu, že teď není vhodná chvíle na přerušení příběhu, že jsme se dostali na jeden z vrcholů, ale nemohu si pomoci, musím jít na záchod. Sedím u stroje poměrně dlouho a vypil jsem celou konvici čaje. Tak se nezlobte, musím si na chvilku odběhnout. 

Cesta díl 10 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Tam! Když Tlusťoch vstal ze svého sedadla, nikomu se nechtělo věřit, že už jsou na místě. Musel jim vysvětlit, že už tam opravdu jsou. Všichni byli zaražení, jenom Libuška vypískla vzrušením. Vyšli ven před modul. Stáli uprostřed rozlehlé písečné pláně. Modul byl ukryt pod několika stromy. Petr vyšel z modulu poslední. Všichni ostatní se už řadili do nacvičeného pochodového útvaru. Táta ho hledal, z jeho očí Petr vyčetl, že se Táta zlobí. Neřekl raději ani slovo a postavil se na své místo v útvaru. „Odbudu si to, ať to mám z asebou.“ říkal si Petr pro sebe. Vyrazili na cestu. Po čtvrthodině chůze na prudkém slunci se na obzoru objevila kamenná hradba. „Jeruzalém“ vykřikl tlusťoch a ukázal svým tlustým prstem směrem k hradbám. „Za dvacet minut jsme tam.“ dodal o poznání tišeji, protože viděl, jak jsou všichni unaveni a otráveni dlouhou cestou. Tlusťoch se pokoušel žertovat. Jeho vtipy byly slaboduché, nudné, otravné. Smál se jim jen on sám a jeden chlapík s pivním břichem a černou parukou. Při každém zachvěvu smíchu bylo vidět, jak mu v puse padají umělé zuby. Vždycky včas sevřel rty a pak prstem zuby nenápadně vracel na místo. Jen jednou to nestihl, zuby se ocitly v písku. Vrhl se po nich, nasadil si je a po zbytek cesty střídavě prskal a vrzal pískem o zuby. Petr šel jen silou vůle. Nikdy nesnášel dlouhé pochody. Občas se jim musel podrobit. Pak se naučil zatnout zuby a nemyslet na kroky, které musí dělat. Procházel časem, který trávil na pochodu v myšlenkách na něco jiného. I dnes zapomněl na písečnou pláň před sebou, přemýšlel o svých spolucestovatelých. Snažil se hledat důvody, které je vytáhly sem na okraj historie. Prohlížel si jednoho po druhém, bylo zvláštní, že ty směšné hadry, které vyfasovali před startem, tady působily přirozeně. Jedné mladé dívce, která šla vlevo před Petrem se hadr chvilkama odpoutal od těla a poskytl tak Petrovi pohled na její prsa. Koukal na ně a hrozně ho lákala.

Jeruzalém Dorazili před brány města přesně načas. Tlusťoch dopovídal svou zásobu vtipů. To město působilo ponuře. Kamenné hrady, kamenné stěny domů, kamenné obličeje lidí okolo. Vstupem do města na všechny sedla nervozita. Každý z nich se naposledy ohlédl do volného prostoru plného písku a slunce. Ulice byly na kraji města prázdné. Šli širokou cestou, na zemi se válela veliká hovna. Blížili se k prostranství před Pilátovým palácem. Lidí okolo nich přibývalo, všichni táhli jedním směrem. Petr se v jednu chvíli chtěl od skupiny odtrhnout a podívat se oknem do jednoho domu, ale Tlusťoch, který hned po vstupu do města na konci jejich útvaru ho uviděl. „Neopouštějte utvar.“ zašeptal zlověstně. Všichni se na Petra podívali. Matka se očima zlobila. Vrátil se teda na své místo. Všichni lidé, kteří je předcházeli, nebo míjeli, byli ve stejných útvarech jako Petrova výprava. Měli stejné oblečení. Petr v duchu chválil práci agentů cestovní kanceláře, jak dokázali pěkně zamaskovat své klienty. Dorazili na náměstí. Bylo skoro celé zaplněné. Všichni stáli, dívali se na ochozy paláce a dav šuměl. Nebyl to hlasitý hovor, bylo to šumění, jako když se žáci baví o hodině pod alvicí. Petr bloudil očima po lidech, hledal Jitku. Měl jí pomoc najít náramek. Už se na ní nezlobil. Miloval jí. Objevil jí, stála asi deset metrů před ním. Dělal pomalé kroky, aby si Tlusťoch nevšiml, že mizí. Došel nenápadně až k ní. „Ahoj“ zašeptal jí do ucha. Lekla se. „Co tu děláš?“ zeptala se udiveně. „Sama si mne sem poslala.“ šeptal Petr a díval se do jejích nic nechápajícíh očí. „Když si se vrátila domů, tak jsi nám zaplatila tenhle zájezd. Dala jsi mi ho k výročí. K našemu výročí.“ „Aha“ řekla, ale bylo na ní vidět, že je zmatená. „Máš náramek?“ zeptal jsem se. Ukázala ruku, byl na místě.„Tak si na něj dávej pozor, abys ho neztratila.“ Koukala zmateně a proto se Petr raději pomalu vracel na místo. Viděl, že ho Tlusťoch hledá. Skrčil se a plížil se na své místo.

Kdy už to konečně začne? Petr se dostal zpátky na místo. Stál a rozhlížel se kolem sebe. Viděl, že Máma a Táta se drží za ruce. Viděl, jak se lidé smějí, jak jsou vážní, jak se tváří naštvaně. Bylo mu na všech okolo sebe něco podivné. Všichni vypadají stejně, jako vystřižení z instruktážního filmu. Musel se zsmát při představě směšného snímku. „Netrvá to nějak dlouho?“ Ptal se sám sebe v duchu. Lidi v davu už byli taky nervózní, ošívali se, dívali jeden na druhého. Libuška se nervozitou klepala. Muž asi pět metrů vlevo se podíval na hodinky. Nepatřil k jejich výpravě a neměl hodinky, byl to naučený stereotypní pohyb.

Cesta díl 9 – něco z mého archivu, co jsem zatím nepublikoval

Odjezd Ostatní cestující si pokojně odešli sednout do časového modulu. „Tak nazval náš průvodce velkou černou bednu stojící na šesti zlatých nohou.“ řekl mi Petr. Usadili se na místa, která byla řazena ve spirále. uprostřed byl skleněný sloup. Jestliže všichni členové výpravy byli nervózní, pak Libuška vypadal, že každou chvilku dostane infarkt. Petrovi už pěknou dobu lezla na nervy. V modulu si schválně sedal daleko od ní a jejího Ondry. Máma držela po hrozně dlouhé době Tátu za ruku. Usmívali se na sebe. Když za nic jiného, tak proto to stálo za to jet, pomyslel si Petr. „Pozor dámy a pánové.“ zavolal na modul průvodce a vedoucí zájezdu v jedné osobě. Žok sádla zabalený ve špinavou pytlovinu, tak vypadal. „Za několik minut budeme startovat. Přeneseme se v čase o několik století. Někomu by to mohlo dělat potíže. Blicí pytlíky máte po levé ruce v opěradle. Kdo to nechytí do pytlíku, bude si to sám uklízet. Připoutejte se, startujeme…“ a zmáčkl tlačítko vedle skleněného sloupu. Ozval se zvonek, znovu a potřetí. Všichni se kolem sebe dívali. Nechápali, co se děje.Zvedl jsem telefon. Byl jsem tak zabraný do psaní, že jsem si neuvědomil, že to zvoní telefon na mém stole. „Prosím.“ zařval jsem do sluchátka. „Tady Jitka. Už odjel Petr na ten zájezd.“ „Právě startují, co otravuješ.“ „Zadrž je ne chvilku. Zjistila jsem, že jsem tam ztratila náramek a chci požádat Petra, aby mi ho tam pomohl najít.“ „Nevím, jestli to ještě půjde.“ snažil jsem se vymluvit. „Bude to jenom pár minut.“ řekla rezolutně. Nesnáším ženský, který mi poroučej. „Nepůjde to.“ řekl jsem jí naschvál. „Ty už mne nebudeš ve svojí knize potřebovat?“ zeptala se jízlivě. „Dobrá, ale chvátej.“ kývl jsem. „Dík.“ a zavěsila. 

Odjezd (podruhé) „Startujeme“ řekl průvodce. Z ampliónu nad ním se ozval hlas dispečera. „Počkej moment Roberte. Máme tu důležité hlášení pro pana Petra. Je osobní, vezměte si prosím sluchátko, spojíme vám hovor do sedadla.“ Petr se vylekal, vzal sluchátka, všichni na něj koukali. „Ahoj Péťo, tady Jitka, prosím, najdi mi tam náramek, ztratila jsem ho posledně, díky, hezkou cestu. Pozdravuj Mámu a Tátu.“ Skončila. Petr zuřil a byl rudý studem. Tlusťoch vedoucí se jízlivě ptal „Tak co mladej můžeme jet.“ Kývla, kdyby tu byla Jitka, zabil by ji. Všichni se pomalu odvaraceli, tlusťoch zmáčkl tlačítko. Ozval se zvláštní zvuk, modul začal štříbrně zářit a otáčet se do směru spirály. Skleněný sloup blika modro žlutě. Všechno trvalo asi dvě minuty. Pak najednou bylo ticho. Lze to? Dostal jsem mnoho dopisů od vás čtenářů, zda to myslím vážně, s tím cestováním časem. Odpovídám ano. Cestovat v čase lze. Dnes se již poměrně dost často časem cestuje. Možná, že někteří z vás o tomto novém trendu cestovního ruchu ještě neslyšeli. Proto se o něm v krátkosti zmíním. První cestoval časem Skot českého původu Leo Pavlik. Bylo mu šedesát let, když tento princip poprvé předvedl na veřejnosti. rozpoutele se okolo veliká debata, hlavně na vědeckém poli.Vědecký kongres pořádaný k tomuto problému v Ženevě před dvanácti lety rozhodl o utajení a znepřístupnění těchto materiálů veřejnosti. Utajení bylo nedokonalé, proto se pod tlakem veřejného mínění udělily dvě licence k provozování letů časem. Obě sebou nesou množství podmínek, neustálou kontrolu, kterou má na starost mezinárodní komise pro zachování historie při OSN. Ta reguluje a upravuje programy letů tak, aby nemohlo dojít k zásahům do minulosti. Reklama na tyto zájezdy je zakázaná a ceny jsou neúměrně vysoké, aby nedocházelo k nadbytečným letům. Proto obzvláště v zemích, kde není hospodářská situace ma příliš vysoké úrovni, není o tomto druhu cestování velká povědomost. Zákaz reklamy je i důvodem k tomu, že nikde neuvádím jméno cestovní kanceláře, se kterou cestuje Petr.