Monthly Archives: Září 2009

DŮM ukázka z kapitoly 19 – Zakladatelský deník

Obálka
Musí to vydržet, domů je to kus cesty, ale když trochu popoběhne, indiánskou chůzí, tak za necelou půlhodinu otevírá dveře
v boční ulici, tam, kde je velké vetešnictví. Je už převlečený
a dokonce si doma stihl vyzvednout obyčejnou tužku, kterou si bude zapisovat do svého deníku poznámky o omanech.
„Tak co?“ zeptá se ho Anna, sotva za sebou zavře dveře.
„V pohodě,“ usměje se Marek. Je rád, že je tu s ní a hlavně že Anna je v pořádku. Sotva stačí uhnout, už se otevírají dveře znovu. Vchází Viktor, pozdraví všechny kolem hodně nahlas. Dneska Marek pochopil, proč se minule všichni smáli jemu. Zasměje se taky a vezme Viktora za ruku. Pořád ho nemá rád, ale nakonec je z jeho klanu, a tak má svoje povinnosti. Vysvětlí mu vtip s časem, ale nezdá se, že to úplně pochopil. Marek si ale všimne zvláštní věci, Viktor má radost, že se k němu Marek hlásí, a dokonce, že s ním mluví. Chce se na něco zeptat, ale než se stihnou rozpovídat, přihrne se k nim David s Filipem.
„Jdeme si zahrát na zahradu baseball, najde se někdo, kdo není šprt a chce doplnit mužstvo snů?“ zakřičí David na celou místnost, ale kouká hlavně na Marka.
„Já bych do toho šel, jestli máte zájem,“ ozve se Viktor. David chce říct nějakou urážku, ale pak si všimne svalů na Viktorových rukou a jen tiše přikývne.
„Seš novej?“ zeptá se Filip.
„No jo, kamarád Marka,“ pronese Viktor a koukne na Marka, jestli nebude protestovat.
„Viktor je posila našeho klanu,“ Marek ví, že Viktor není jeho kamarád, ale nehodlá ho ponižovat zrovna před touhle partičkou, a tak se přímé odpovědi šikovně vyhne. Je lepší, když si bude Viktor myslet, že jsou kamarádi, než aby chtěl být nepřítel.
„A co ty, jdeš, holčičko?“ zavolá na Marka znovu David. Jeho urážka ubere na síle, když vidí, že Viktor udělal krok směrem k němu.
„Ne, Davide, já mám svou tradiční zábavu,“ usměje se Marek. Je rád, že Viktor, člen jeho klanu, dokáže zkrotit největší lotry z Mečů.
„Tak jdem!“ zaječí Filip a vyrazí směrem ven. Viktor se ještě jednou otočí na Marka a lehce kývne hlavou.
„Tak a my asi konečně můžeme jít,“ začne Anna a ukáže rukou ke sklepu. Marek zakroutí hlavou, má v plánu úplně něco jiného. Ukáže rukou směrem nahoru. Standa na ně kouká
a nechápe vůbec nic.
„Tomu nerozumím,“ zarazí se Anna, protože nechápe, co tím chtěl Marek naznačit.
„Je to přece jednoduché. Co je dole, to přece přesně víme, ale co ukrývá poslední místo, to jsme ještě nerozluštili. Co když je tam ještě něco, co bychom mohli potřebovat a vynecháme to jen proto, že se teď budeme pročítat deníky. To nám přece zabere hroznou spoustu času…“ zastaví se a čeká, co na to Anna řekne.
Asi ji přesvědčil, protože beze slova vyrazí po schodech nahoru.
„Nejsi kvůli tomu naštvaná?“ zavolá za Annou.
„Jasně že ne, máš přece úplnou pravdu, jen mi vadí, že jsem na to nepřišla sama.“
„Hele, jestli mi to nevysvětlíte, tak si budu připadat jako úplnej blbec,“ pronese hlavně sám pro sebe Standa a vyrazí po schodech za nimi, protože se žádné odpovědi nedočkal.
Anna dorazí ke skříni první, na nikoho nečeká, zaklepe na zadní stěnu, aby našla volný prostor. Klepe několikrát, ale nakonec se jí zdá, že je prostor všude. Marek za ní trochu netrpělivě přešlapuje, nemůže vlézt za ní, protože do skříně se vejde sotva jeden člověk.
„Je tam taková klička, nahoře vzadu za tyčí na ramínka,“ pronese Standa.
„Jak to víš,“ otočí se prudce Marek.
„No, četl jsem to v deníku jednoho z našich. To Netopýři vybudovali tuhle skrýš za skříní a prý se tu dokonce občas scházeli, když nechtěli, aby o jejich plánech a výzkumech něco zjistil někdo jiný.“ Standa mluví klidným hlasem.
„A co tam je?“ zeptá se ho Marek.
„Nevím, nikdy jsem tu nebyl, nenapadlo mě to zkoušet, protože všechno, co potřebuji, si přeji…“ usměje se.
„Mám ji,“ zakřičí Anna ze skříně a pak je slyšet jen lupnutí, zapraskání a skřípavé otevření dveří.
„Co tam je?“ skloní se rychle Marek a strká hlavu do skříně. Nevejde se tam, a tak se snaží aspoň očima proniknout černočernou tmu za falešným dnem. Continue reading