Monthly Archives: Duben 2009

Malé ukázky z aktuální knihy

Minulé příspěvky jsou krátkou ochutnávkou z dvojrománu, který je právě v prodeji. Obě knihy mají několik společných znaků: mladé a úspěšné muže i ženy, pokřivené mezilidské vztahy, sex povýšený na platidlo a hlavně prostředí bulvárních magazínů, které je pro mnoho lidí takřka mystické… Všechno správně promíchané přináší napínavé, ale hlavně autentické příběhy lidí, kteří mohou být klidně vašimi sousedy.

Pro lásku B. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bál.

Oni tu první vraždu ututlali. Nikomu o ní neřekli, žádná televize se o ní nedozvěděla. Ani jedny noviny se nezmínily o ženě, která umřela ve strašných mukách. Čekal jsem na jejich zprávu celý týden, ale nic se neobjevilo. Přitom mrtvou našli hned druhý den. Byl jsem se tam podívat a policajtů tam běhalo jako much. Drželi lidi tak daleko, že nikdo nemohl zahlédnout, co se tam děje. Jen jsem viděl, jak ji zabalenou vynášejí do auta. Zvláštní je, že se mi zdála mnohem větší, když jsem ji poutal k posteli. Kdyby věděla, že její smrt byla skoro zbytečná, protože ji poldové ututlali, asi by ji to mrzelo. Ani ji nenaložili do pohřebáku, aby to nebylo nápadný.
Když dolistuju sobotní vydání na konec, hodím noviny vztekle do koše. Nedávají mi jinou šanci, než zaútočit mnohem dřív, než jsem původně plánoval. Je to sice odbočka v mém dokonalém plánu, ale co bych byl za génia, kdybych nebyl připravený i na tuhle variantu. Naplánoval jsem si menší rezervní akce, které moje velkolepé dílo ideově nenaruší a přitom k němu přitáhnou pozornost. Nebudu přece plýtvat efektními a náročnými kousky, když je čeká smutný osud, zmizí bez efektu jako ta první vražda. Kolik lidí musí zemřít, aby to přestali utajovat. Vím, že je strašně jednoduché zavolat do televize a pozvat je k mrvole dřív, než ji objeví policie, ale to nemám zakomponované do svého plánu, není to v profilu osobnosti vraha. Zatím. Mohl bych se třeba dopustit nějaké školácké chyby, která by jim pomohla ve vyšetřování. Dokážu si představit, jak mě vedou v železech a všichni ti nabubřelí policejní šéfové se plácají po zádech. Určitě by si pak celá země říkala, jak jejich ochránci pořádku skvěle pracují. Nebudu nikoho přivádět k mrtvolám, raději počkám, až se k nim novináři dostanou sami. Ale do té doby budou umírat další a další oběti. Continue reading

Pro lásku 2. „Michaeli, mám pro vás práci.“

Zavolá si Mika šéf k sobě do kanceláře. Ten chlap nemůže respektovat, že Mike nesnáší, když mu někdo říká Michaeli. Rodiče se mu tím jménem chtěli pomstít. Tak si od dětství říká Mike. Dokonce se i tak představuje. Všichni to respektují, jen jeho šéf ne.
Zavře dveře jeho kanceláře a posadí se do okázalého křesla, které si šéf nechal dovézt jen proto, aby mohl dělat dojem na své návštěvy. Ani trochu se mu do interiéru nehodí. Ještě než začne mluvit, dívá se na Mika vyzývavě a klepe prsty na skleněnou desku velikého stolu.
„Michaeli, zdá se, že se nám ve městě usadil nějaký šílenec, který začal vraždit ženské…“ udělal dramatickou pauzu, asi čeká až Mike vzdechne nadšením. To netrefil na toho pravého, lezení šéfům do prdele už má za sebou. Tak jen sedí a čeká, až se vymáčkne. Ví, co řekne, chce mu tu práci dát.
„A já po vás chci, abyste si tenhle velkej případ vzal na starost.“ vytlačí ze sebe šéf.
„Co je na tom případu velkého, když se zatím stala jen jedna vražda.“ Mike ví, o čem mluví. Má známého na policajtech a ten mu za pár korun dává hlášky o všem zajímavém. Hlavně díky němu si udělal pověst skvělého novináře na kriminalitu.
„Asi jste neviděl fotky toho případu…“ nasazuje šéf tajemný hlas a loví ze svého šuplíku složku policejních fotek.
„Viděl, šéfe, viděl,“ pokyvuje, zatímco si znovu prohlíží mrtvou ženu v kaluži krve. „Všiml jste si někdy, jak je tělo žluté, když je úplně bez krve. Vypadá jako vosková figurína.“ Continue reading

Pro lásku A. Dívám se jí do očí a vidím v nich strach.

Nemůžu se jí divit, že se bojí, už jí určitě došlo, že musí zemřít. Nemusel bych se s ní asi bavit, ale chci jí vysvětlit, proč umře. Leží tu tak sama na posteli přivázaná za ruce s roubíkem v puse. Už se ani necuká, asi se smířila s osudem.
„Nemám proti vám vůbec nic osobního. Vybral jsem si vás náhodně na ulici,“ začnu s ní mluvit.
Jsou to první slova, která z mých úst zaslechla, protože doteď jsem mlčel. V očích jí zasvitne světýlko naděje, všimnu si ho, a tak jí ho hned raději zhasnu. Nechci, aby se zbytečně trápila nějakou hloupou nadějí, že dnešní den může přežít. Vytáhnu ostrý řeznický nůž, kterým se podřezávají prasata, aby vykrvácela. Položím ho před ni na postel. Začne se zase cukat.
„Musel jsem si vás zvolit úplně náhodně, protože náhodný výběr zamotá policii hlavu. Takže vás vůbec neznám a kdybych se nedostal do téhle posrané situace, možná bych vás normálně zdravil. Teď vás ovšem musím zabít. Chci, abyste pochopila, že vaše smrt není zbytečná. Jste součástí velkolepého plánu, který konečně probudí naši policii z letargie, do které se dostala.“
Zkontroluji si, jestli jsem náhodou neprotrhl chirurgické rukavice, vezmu do ruky nůž. Žena na posteli se vyděsí a přitáhne nohy k sobě, nejde jí to, protože jsem ji spoutal opravdu dobře. Ta léta v pionýrských a skautských oddílech se konečně uplatňují.
„Raději zavřete oči, paní, ať se na to nemusíte dívat, bude to hodně krvácet,“ poradím jí a pak zaříznu nůž do jejích slabin. Tepnu přetnu napoprvé. Když vystříknou první kapky rudé krve, cítím se jako vítěz. Continue reading

Pro lásku 1. Mike otevře násilím oči, trochu ho bolí hlava.

Možná to včera přehnal s pitím. Losos v koprové omáčce nebyl opravdu dobrý základ pod deset tequil. Přitom toho nevypil o moc víc než jindy. Vytáhne ruku zpod deky a sáhne poslepu vedle sebe. Někdo tam spí. Takže jeho včerejší lov byl úspěšný. Snaží se vzpomenout si, kdo to může být. Vybavují se mu tři holky, které přicházely v úvahu, protože s nimi včera flirtoval. Mikova zvědavost je silnější než lenost. Zvedne se a slepenýma očima zamžourá na holku vedle sebe. Je to ta drobná blondýnka. Ta nejblbější, vzpomene si na včerejší konverzace o časopisu Spy a jeho neobjektivní a nekvalifikované módní policii. Ale zase to s ní možná bylo dobrý, škoda že si to ani trochu nepamatuje. Třeba dobře kouří a Mike to zapomene. Musí se v duchu smát, při představě, že jí oznamuje svoje okno. Asi by ji odvezli. Odkryje ji, opatrně, aby se nevzbudila, rozhodně nemá chuť ji zase poslouchat. Ráno se potřebuje nastartovat a přitom mu vadí úplně každý. Je to taková dobrá šestka, ohodnotí ji jediným pohledem. Měla by mnohem lepší výsledek, kdyby se líp vyholila a její prsa držela nějaký tvar. Mike nemá pochopení pro holky, kterým prsa plandají a nejdou na plastiku. Ne že by byl milovník umělé hmoty, ale má rád, když prsa jsou prsa a ne uši z baseta. Uvidíme až vstane, kam až padnou, vsadil by se, že skočí až na pupík.
Leze potichu ven z postele, má erekci, uvažuje, jestli by nestálo za to na ni skočit a užít si znovu, ale má jedno pravidlo: „Když chceš, aby si na tebe holka nedělala žádné nároky, vojeď jí jen jednou a pak ji pošli domů…“ Continue reading

O ženách 4. ZUZANA původně chtěla brzy do postele,

poslední dobou ji trochu pobolívalo v krku, a tak by to chtěla konečně vyležet. Teď čeká jako tygřice, až Jakub dojde. Civí na televizi a nevnímá okolí ani telefon. Volají jí snad všechny kolegyně z práce, volá jí úplně každý, kdo si ty dva spojuje dohromady. Stydí se, i když ví, že k tomu nemá nejmenší důvod. Jakub z ní dneska udělal úplnou krávu. Pokouší se jí dovolat i Viktor, možná vytušil příležitost, ale ona dneska prostě nemá náladu na nikoho. Má jen obrovskou chuť se opít, ale doma nic není, a tak nepohrdne oříškovou zmrzlinou z lednice, kterou chlemtá přímo ze kbelíku. V devět hodin zmrzlina dojde, zprávy v televizi vystřídají reprízy, a tak začne Jakubovi balit kufr. Postaví ho do předsíně a vítězoslavně odejde spát. Tedy měla to v plánu, ve skutečnosti se ale zhroutí na postel a brečí.
„Takovou zradu jsem si nezasloužila,“ šeptá do polštářů. Pak začne vypočítávat, kolik peněz ji ten hajzl stál. Když se nastěhoval, neměl skoro nic. Nic nevydělával. Zuzana ho živila a šatila a za to čekala, že ji bude mít aspoň trochu rád.
„Je to hajzl, hajzl, hajzl…!“ řve do tmy, až se totálně vyčerpá a zhrou-cená usne. Tu noc se ale hajzl domů nedostaví.

O ženách 3. Teprve když JAKUB sedí v autobuse

do centra, vzpomene si na Zuzanu. Předtím ho vůbec nenapadlo, že by se na jeho vystoupení mohla nějak tvářit. Možná se s ní měl rozejít už včera, a nenechávat to až na dnešní večer. Chybka v jeho skvělém plánu mu ale rozhodně nemůže zkazit dobrou náladu. Jen se bojí, že ta káča bude bulet. Tohle nesnáší. Vždycky když spustila, přesunul se do nejbližšího baru. Přemýšlí, jak by se jí dneska vyhnul, aby nemusel poslouchat její výčitky. Ale potřebuje se s ní rozejít, protože ona by teď pro něj byla jako vězeňská koule, která brzdí jeho ptáka v rozletu.
Byl by blázen, kdyby se s ní dál zahazoval, protože odteďka se mu budou k nohám vrhat ty nejkrásnější holky.
Zuzaně už se nikdy nikam nechtělo. Večer chodila z práce tak utahaná, že si lehla rovnou k televizi. Kolikrát se s ní hádal, že potřebuje večer vyrazit ven, aby se nezbláznil z toho podomáckého života. Měla vždycky jen jeden hloupý argument.
„Běž do normální práce! Když budeš muset každé ráno vstávat, nebudeš mít potřebu toulat se po nocích!“
Jako by ji slyšel i teď. Jak jsem s ní jen mohl žít, když je tak usedlá a přízemní? Nikdy mě nechápala. Continue reading

O ženách 2. ZUZANA pospíchá z práce,

protože nechce propásnout ten pořad. Pochlubila se všem kolegyním, že její miláček bude dneska v televizi, řekla o tom i šéfredaktorce, se kterou se nemají zrovna v lásce. Už teď jí Jakuba všechny holky v redakci závidí… A co teprve, až uvidí, jak mu to sluší v televizi! Doběhne domů asi minutu před začátkem. Blikne ovládáním a vyčerpaně se sesune na pohovku. Jakub tady v poledne nechal roztahané svoje košile, asi zkoušel, kterou by si měl do televize vzít. Za ty roky společného života si už po něm zvykla uklízet bez výčitek.
Skončil reklamní blok. Hrábne si pro polštář a obejme ho. Už to začíná. Moderátorka chvilku blekotá, ale Zuzana je žhavá jen na Jakuba. Až přijde, určitě se jí bude ptát, jak vypadal. Nesmí promeškat ani slovo z toho, co řekne. Byl tak mile nervózní, když si to včera mumlal před zrcadlem.
Už ho ohlásili a jde na scénu. Zuzana přidá volume. Jejda, mohla jsem to nahrávat, aby se Jakub viděl, bleskne jí hlavou, ale pozdě, moderátorka mu právě pokládá první otázku. Ale Jakub ji snad ani neposlouchá, mluví sám.
Nevěří svým uším. Musel se snad zbláznit. Continue reading

O ženách 1. „Nikdo toho o ženách neví víc než já,“

pronese JAKUB přímo do kamery. Uvědomuje si, že ho v tu chvíli sleduje víc než milion lidí,
a je mu úplně jedno, na co se ho moderátorka ptá. Teď už tu chudinku nepotřebuje, v jeho scénáři tohohle diskusního pořadu nehraje žádnou roli. Teď už bojuje jen za sebe!
Na tuhle chvíli čekal dlouho. Už jako malý pochopil, že buď se bude celý život držet při zdi jako jeho rodiče, až nakonec chcípne nudou, anebo všechno vsadí na jednu kartu a dostane se nahoru mezi vipáky. Mezi ty, o kterých čte na stránkách společenských magazínů. Nebyl hlupák, aby si nevšiml, že se mezi ně stačí jednou vklínit, a pak už je tvůj život jeden večírek a peníze ti samy skáčou do kapsy. Ta představa mu na tváři vyloudí úsměv. Vstane a podívá se přímo do kamery, na které svítí červené světýlko.
Teď, nebo nikdy, prolétne mu hlavou a znova spustí.
„Nelžu, já jediný můžu zodpovědně prohlásit, že znám ženy!
Zapomeňte na všechny časopisy pro muže, zapomeňte na Casanovu! Teď jsem tady já, jediný muž, který ví, co ženy doopravdy chtějí,
a dovede to bez pocitu viny využít. Vždyť jsem jich jen za posledních pět let dostal do postele přesně pět tisíc osm set padesát tři!“
Dramatická pauza, na vteřinu přesně, jak si to nacvičil doma před zrcadlem.
Chce, aby diváci dostali možnost představit si velikost toho čísla, než je smete další bombou. Všimne si, že za kamerou na něj zuřivě gestikulují režisér i dramaturgyně. Jsou teď pěkně v hajzlu. Koutky úst mu zacukají při pomyšlení na jejich zoufalství, ale pokračuje. Continue reading

RECENZE České celebrity postavami “mediálního románu”

Lidové noviny, Média, 23.12.2002, David Shorf

Recenze

Kdo by si chtěl trochu přičichnout k životu českých celebrit a pseudocelebrit takzvaně ˝zevnitř˝, toho kniha René Decastela dozajista uspokojí. A co teprve, když zjistí, že postavy jeho románu nejsou jen čirá imaginace, ale skuteční aktéři pražského showbyznysu.

Autor měl k inspiraci velmi blízko, protože s ˝pozlátkem˝ české zábavy pracuje takřka denně. Jako muž číslo dvě Herbeckova impéria společenských časopisů (Esquire, Cosmopolitan, Harpers Baazar atd.) se mu předlohy jeho příběhu doslova předvádějí před psacím stolem. A soudě podle cynického nadhledu, s jakým vykresluje nešťastné vztahy svých hrdinů, by jeden usoudil, že mu povrchnost králů a královen českých bulvárů pěkně leze na nervy.

 

Pražské hvězdy na scéně

˝Zasvěcení˝ čtenáři určitě už po několika kapitolách rozpoznají pražské hvězdy a hvězdičky, byť se v románu jmenují jinak, mají zkreslené tělesné charakteristiky, či jsou dokonce i jiného pohlaví. Renč, Tofi, Jasanovská, Macháček, Ludvík – to je jen skromný výčet osobností, které lze rozpoznat jako předlohy Decastelova románu. K tomu je ovšem třeba přičíst i postavy z takzvané druhé strany zákopu, ty, kteří zkreslený svět pseudocelebrit na desetimilionovém trhu přenášejí do panelákových bytů – novináře společenských časopisů. A ani ty Decastelo ve své fikci nešetří. Pro ukojení alespoň minima zvědavosti lze naznačit, že ke koloritu pražské noční bohémy se patří vědět, který herec vymetá dlouhá léta všechny možné i nemožné večírky a nikdo neví, čím se živí. Nebo například která krásná dívka se dostala do ˝recyklace˝ společenských magazínů, aniž by se si jí podařilo v kariéře cokoliv kromě milostného poměru s hollywoodskou hvězdou. (Třeba autor někdy vydá jako bonus dešifrovací klíč. Oops! Nápad za milion!) To je ale jen jeden zajímavý aspekt románu. Přesto bych řekl, že právě ten dodává příběhu hlavních hrdinů Jakuba a Zuzany na autentičnosti. S vědomím autorovy inspirace ve skutečném chování modelek, herců a zpěváků totiž příběh dostává nový rozměr: čtenář má šanci si uvědomit, jaké hodnoty jsou měřítkem úspěchu v Praze 13 let po pádu komunismu. Příběh typických ztracenců raného českého kapitalismu totiž vypráví hlavně o zploštělých vztazích, nedostatku lásky – vše jakoby na podkladu iluze světa superkrásných a superslavných. (Poznámka pro nepražského čtenáře: k dokreslení absurdnosti některých situací, např. rozhovoru ve fitnesscentru, doporučuji představit si postavy hovořící silně pražským přízvukem. Samohlásky na konci se vyslovují tak, že například slovo ˝hrochy˝ bude mít na konci široké otevřené A, a ústa po vyslovení pak zůstanou asi půl vteřiny otevřená). Zajímavým záměrem je nastavení čtenářova vztahu k hrdinům. V knize neexistuje postava, s níž by se čtenář mohl plně identifikovat. Dokonce i k oběma hlavním hrdinům lze v mnoha situacích cítit lehké znechucení. Pojďme ale naznačit synopsi románu.

Lehké zhnusení

Hlavní mužský hrdina Jakub se rozhodne radikálně zrychlit svůj postup na výsluní české slávy. Vybavení má dostačující: začínající model je nositelem tváře ŕ la Tom Cruise, má za sebou pět let v posilovně a k tomu pár nafocených kampaní. Instinkt a ˝zkušenost˝ z toho ˝jak to chodí ve velkém světě˝ vedou Jakuba k vymyšlení plánu Casanova. Uprostřed živého vysílání na komerční televizní stanici vystoupí se svým poselstvím a sdělí zkoprnělému národu, že měl v posteli bezmála šest tisícovek žen. Jakub je spokojený, skandál se podařil a katapult na titulní strany bulvárních deníků zafungoval. Už po cestě ze studia zvažuje, zda by se neměl zbavit své okoukané přítelkyně Zuzany a vyměnit ji za něco reprezentativnějšího. Zde se příběh poprvé dělí a předává vypravěčský mikrofon Jakubově přítelkyni Zuzaně, redaktorce společenského časopisu. Ta dychtivě čeká, až se její chlapec objeví v televizi. Všechny přítelkyně jí udělaného hezouna už tak závidí, co teprve po tomhle. Jakub však Zuzanu s dramaturgií svého představení neseznámí… Román se až do konce dělí se čtenářem střídavě o Zuzanin a Jakubův příběh. A stejně jako Cosmopolitan mají číst určité ženy a Esquire určití muži, může i čtenář přepínat na mužskou – Jakubovu a ženskou – Zuzaninu část story. V nevyřčeném pozadí knihy visí ve vzduchu mnoho otázek, které Generace X musí řešit každé nové ráno. Jsem dost hezký/á, abych si našel partnera mých snů? Co mám udělat, abych žil/a ve stejně ˝úžasném světě krásných modelek a úspěšných režisérů˝? Není můj život moc nudný? Nový román René Decastela O ženách vím vše je typickým městským románem. Co tím mám na mysli? Když si ho přečtete, dýchne na vás atmosféra velkého města plného malých ztracených osudů. Dalo by se říci s nadsázkou, že všichni hlavní aktéři knihy vynakládají enormní úsilí k dosažení naprosto pochybných životních cílů. Přesto jsou nám tak nějak povědomí. Víc naznačovat raději nechci.